Ve středoevropském filmu se čím dál víc stírá hranice mezi klubovou elektronikou a filmovým soundtrackem. Jednou z klíčových postav tohoto posunu je Jonatan Pjoni Pastirčák, producent a skladatel, který dokáže převést experimentální přístup ze studií a pódií do intimního jazyka kinematografie. Jeho práce ukazuje, že hudba už není jen doprovod: stává se hybatelem významu, partnerem kamery i střižny, a v tichu i šumu modeluje prostor, čas a emoce stejně přesvědčivě jako herecké výkony.
Pastirčákova estetika stojí na křehkém napětí mezi organickým a syntetickým. Polámané rytmy, zrnitá textura syntezátorů, šustění terénních nahrávek a důmyslně vrstvené vokální stopy tvoří nervovou síť obrazu. Tam, kde by tradiční orchestr tlačil na slzu, volí ticho, šelest, nebo jediný tón, který nechá diváka dodechnout. Díky tomu hudba nepodbízí, ale spoluvypráví – z drobných zvukových narážek vznikají leitmotivy, jež se vracejí jako paměť postav.
Specifické je i míchání diegetického a nediegetického zvuku: rádio v bytě, hučení tramvaje nebo dech herce se v jeho pojetí nenápadně roztékají do kompozic, až není jasné, kde končí realita a začíná partitura. Tím se posouvá i rytmus střihu – beat, šum a pauzy určují kadenci scén a drží napětí, aniž by ho přehlušily. Elektronika u Pastirčáka neznamená chlad; je to hmota, kterou lze tvarovat podle křivek dramaturgie.
Spolupráce s režiséry u něj začíná už u prvních verzí scénáře: zkoumá témata, buduje slovník barev a textur a hledá, kde hudba pomůže a kde má ustoupit. Výsledkem je zvukový svět, který ctí autenticitu současného filmu, ale zároveň má výrazný podpis. Jonatan Pjoni Pastirčák tím ovlivňuje podobu nového středoevropského zvuku – civilního, odvážného a citlivého – a ukazuje, že hudební inovace může být v kinematografii stejně zásadní jako obrazová.
Co by vás mohlo zajímat: Lucie Bokšteflová, Jitka Rudolfová, Martin Štefánik, Petr Pěknic
