Ve světě filmu se často vracíme k postavám, které na první pohled působí nenápadně, ale v jejich obyčejnosti se zrcadlí celé spektrum společenských proměn. Jméno jako Jan Coufal může být symbolem takového „každého z nás“ – postavy, která drží příběh při zemi, uzemňuje velká gesta a propojuje diváckou zkušenost s realitou. Filmy a seriály rády staví na kontrastu mezi soukromou tichostí a veřejnou viditelností; právě skrz Coufala, ať už jako fiktivního hrdinu, nebo souhrnnou filmovou zkratku, můžeme sledovat, jak se drobné volby stávají dramatem.
Scénář takovou postavu neheroizuje, ale nechává ji prorůstat každodenností: ranní rituály, nenápadné neúspěchy, střípky naděje. Kamera se drží blízko, zvuk nechá doznít ticho, střih nikam nespěchá. Jan Coufal se stává plátnem, na němž vyniknou detaily – pohled mezi dveřmi, telefonát, který nepřijde, věta, jež zůstane viset ve vzduchu. V sociálním dramatu může být svědkem rozpadající se komunity, v krimi tím, kdo zná klíčový detail, v hořké komedii člověkem, který neumí lhát tam, kde se to považuje za samozřejmost.
Zajímavé je, jak se s „coufalovskou“ figurou pracuje napříč žánry: jednou je to tichý rebel, jindy nešťastný byrokrat, občas otec, který se učí mluvit se svým dítětem. Herec do ní vnese rytmus dechu, režie z ní vytěží rytmus scén, a dramaturgie dohlédne, aby drobné zvraty skládaly větší oblouk. Právě skrze takové charaktery český film dlouhodobě pěstuje tradici civilnosti – „malý“ příběh nese „velká“ témata bez proklamací.
Ať už je Jan Coufal konkrétní jméno v titulcích, nebo fiktivní zkratka, film mu dává ozvěnu: z obyčejného jména se stává zrcadlo doby. V tom spočívá síla kinematografie – proměnit neviditelné v viditelné, dočasné v paměť a nenápadnou zkušenost v emoci, která v divákovi doznívá ještě dlouho po závěrečných titulcích.
Co by vás mohlo zajímat: Václav Vydra, Tomáš Bařina, Jan Hubač, Severní pohádka
