James Avery je pro svět filmu zajímavý jako ztělesnění spojnice mezi charakterním herectvím, hlasovým projevem a otcovským archetypem, který filmaři i diváci dlouhodobě vyhledávají. Jeho kultivovaný baryton a přirozená autorita dokázaly naplnit scénu, ať šlo o komedii, drama nebo animaci. I když si ho mnozí vybaví z televizního prostředí, jeho práce přesahuje média: ukazuje, jak se pečlivě vystavěná postava dokáže prosadit v jakékoli formě vyprávění a jak filmový jazyk těží z přesného gesta, rytmu a hlasu.
Averyho cesta k herectví vedla přes službu v námořnictvu a studium literatury a dramatu; na place tak přinášel disciplinu i cit pro text. Díky divadelní průpravě budoval postavy z detailů: z pauz, pohledů, z drobných proměn tónu. Ve filmu to znamenalo, že i v menší roli dokázal „uzemnit“ scénu a vytvořit rámec pro ostatní – typ dovednosti, který režiséři oceňují, protože dodává příběhu věrohodnost a stabilitu.
V celovečerních snímcích často přebíral podpůrné úlohy autorit – učitelů, právníků či rodinných patronů – a do žánrových filmů přinášel lidskost bez patosu. V animaci zase připomněl, jak moc může hlas formovat zlosyna i mentora; jeho výrazný projev se stal poznávacím znamením, které publikum bezpečně identifikovalo v kině i doma. Tím rozšířil chápání „filmového herectví“: není to jen fyzická přítomnost, ale i zvuk, rytmus a imaginace, jež se vpíjejí do paměti diváka.
Odkaz Jamese Averyho dnes funguje jako učebnice pro tvůrce napříč kinematografií. Pro scenáristy je inspirací, jak psát silné, avšak nedidaktické autority; pro herce návodem, jak budovat respekt beze slov; pro režiséry připomínkou, že vedlejší postava může nést emocionální osu filmu. Avery pomohl ukotvit obraz moudré, pevné a zároveň zranitelné otcovské figury – a tím trvale obohatil slovník, kterým film mluví o rodině, zodpovědnosti a dospívání.
Co by vás mohlo zajímat: the madison, Daphne Maxwell Reid, Alfonso Ribeiro, Karyn Parsons
