V kinematografii se výraz hokus pokus prolíná dvěma rovinami: je to téma, které filmy vyprávějí, a zároveň tajný mechanismus, jímž filmy působí. Už od dob Georgese Mélièse, jevištního kouzelníka, který proslavil filmové zázraky jako zastavení kamery, vícenásobnou expozici či ručně barvené okénko, je kino spojeno s iluzí. Střihem, rámováním a zvukem se tu pracuje se stejným odvedením pozornosti, jaké používá eskamotér na pódiu.
Filmy o kouzelnících obvykle odhalují, že každá iluze má svou cenu: posedlost, rivalitu i riziko, že slepá víra ve „tajemství čísla“ zničí to lidské kolem. Zápletky stojí na klamu, záměně identity i pečlivém rytmu odhalení, takže divák je účastníkem triku – dívá se tam, kam ho tvůrci vedou, a přehlédne to, co je podstatné. V tom je narativní kouzelnictví: struktura příběhu napodobuje eskamotérské gesto.
Současné efekty jsou moderní hokus pokus: digitální kompozice, de-aging, motion capture či simulace davů vytvářejí nemožné obrazy. Přitom i staré praktické finty, jako nucená perspektiva, kouř, zrcadla a precizní stavebnice světla, zůstávají neporazitelné. Zda je trik „analogový“ nebo „digitální“, je méně důležité než to, zda je věrohodný v rámci filmové reality.
Podstatná je i role publika. Stejně jako u kouzel, film potřebuje naše ochotné podlehnutí: přijímáme pravidla světa a necháme se vést rytmem záběru. Zajímavý paradox spočívá v tom, že zákulisní videa a rozbory triků nezabíjejí kouzlo – naopak ho vrství, protože obdivujeme jak výsledek, tak řemeslo, které k němu vedlo.
Proto lze říct, že kino je největší jeviště: vypráví o kouzlech a zároveň kouzla koná. „Hokus pokus“ tu není jen rekvizita, ale metoda myšlení – spojení dovedné ruky, přesného načasování a touhy diváka uvěřit, alespoň na chvíli.
Co by vás mohlo zajímat: Martin Bobb-Semple, wakanda, základ rodiny, firma
