Ve světě filmu se rádo mluví o režisérech a hercích, ale skutečnou podobu snímků často zásadně utvářejí lidé, jejichž jména v titulcích snadno přehlédneme. Jméno jako Eva Jiroušková může patřit k profesím, které nejsou na plakátech, a přesto určují rytmus, atmosféru i výpověď díla. Právě tohle tiché zákulisí je tématem, které se s kinem neoddělitelně prolíná: viditelnost neviditelných, paměť oboru a to, jak si filmová kultura připomíná své tvůrce mimo světla reflektorů.
Střihači a střihačky skládají emoce záběr po záběru, dramaturgové zjemňují vyprávění, kostýmní a výtvarní výtvarníci kreslí svět, v němž postavy dýchají, a producenti drží celek pohromadě. Taková práce je autorská v tom nejlepším slova smyslu, jen její otisk se rozplývá v celku. Když si divák všimne, že film „drží pohromadě“, často cítí přesně tu stopu, kterou za sebou zanechala zkušená profese – třeba člověk, jehož jméno zahlédneme v závěrečných titulcích jako Eva Jiroušková.
Téma má i archivní a institucionální rozměr. Databáze, festivalové katalogy a kredity jsou mapou, podle níž se orientujeme v historii; přesné připisování autorství brání tomu, aby různá stejnojmenná jména splývala nebo aby práce někoho zůstala bez povšimnutí. Patří sem pečlivé vedení filmografií, rozhovory, které zaznamenávají tvůrčí proces, i otevřená metadata, jež výzkumníkům a fanouškům umožní dohledat souvislosti.
Když se tedy příště objeví v titulcích Eva Jiroušková, může to být příležitost zamyslet se nad tím, jak hluboko sahá práce těch, kteří nejsou v záběru. Číst titulky do konce není jen pro fajnšmekry; je to způsob, jak dát uznání těm, kteří dávají filmu tvar – a jak udržovat živou paměť kinematografie.
Co by vás mohlo zajímat: František Peterka, Vladimír Menšík, Stanislava Bartošová, Božena Böhmová
