Děti noci jako filmový motiv poutají pozornost napříč žánry – od artových hororů s vampýry přes sociální dramata o zbloudilé mládeži až po neonové romance a temné noiry. Noc v nich není jen kulisa, ale stav mysli: měkké stíny, sodíkové lampy a blikající výlohy odkrývají to, co ve dne zůstává skryté. Kamera se často drží blízko postav, následuje je v dlouhých jízdách prázdnými ulicemi, zatímco zvuková stopa mísí dunění klubů se vzdáleným šumem města. Téma dospívání se tu spojuje s motivem samoty a touhy po přijetí; hrdinové hledají jméno pro svou svobodu, ale i hranice, které je ochrání.
V hororovém podání jsou Děti noci věčně mladí – láká je slib neuhasínající přítomnosti, ale tíží cena nepatřičnosti. V realističtějších snímcích jde o noční směny, únik do subkultur, rychlé známosti na zastávkách a rozhodnutí učiněná ve tři ráno. Město funguje jako labyrint i zrcadlo: mosty a nádraží slibují odjezd, nonstop bary nabízejí teplo, benzínky představují pomyslné majáky. Dramaturgie noci bývá jednoduchá a osudová – jedna jediná noc dokáže převrátit život, nebo naopak potvrdit kruh opakujících se rituálů. Proto tohle téma přetrvává: v tichu po půlnoci slyšíme vlastní touhy hlasitěji, a film nám je dovolí na chvíli prožít beze strachu z úsvitu.
Co by vás mohlo zajímat: Na střeše, Pojedeme k moři, Konfident, Rafťáci
