Postava Daniela Heribana představuje v současném slovenském audiovizuálním prostoru pozoruhodný most mezi divadlem a filmem. Jako herec, který vyrostl na jevišti, přenesl do kamery cit pro rytmus, detail a ticho, čímž vynikal i v drobných rolích. Jeho civilnost a empatie dokázaly vtisknout obyčejným postavám neobyčejnou hloubku: nenápadný úředník, unavený otec nebo nerudný soused se v jeho podání stávali živými charaktery, kteří nezmizeli z paměti s posledním záběrem. Právě na pomezí komiky a dramatu byl Heriban charakterovým chameleonem, jenž dovedl během pár vět proměnit atmosféru scény.
Jeho divadelní kořeny se ve filmu projevovaly přesnou prací s mikrogestem a pauzou. Nikdy nehrál „na efekt“; spoléhal na drobnou změnu pohledu, načasování dechu, nebo jemnou práci s hlasem, kterou podtrhovala muzikálnost. Kamera z něj těžila v detailech, kde se bez velkých gest opíral o pravdivost. Přirozeně se pohyboval mezi žánry – od satiricky laděných situací až po sociálně zabarvené příběhy – a jeho přítomnost často stmelila ansámbl tak, aby příběh působil vrstevnatěji a lidštěji.
Heribanův filmový otisk ukazuje, že středoevropské vyprávění stojí na precizním pozorování lidí kolem nás. Jeho práce je připomínkou, že jemnost a přesnost mohou mít před kamerou větší sílu než velká gesta. Pro mladé tvůrce je inspirací k odvážnějšímu psaní rolí pro charakterové herce a k hledání pravdy v detailu. Ať už nesl příběh na svých bedrech, nebo jej „jen“ podpíral z vedlejší pozice, dokázal mu vtisknout napětí, humor i důvěru – kvality, na nichž stojí dobrý film.
Co by vás mohlo zajímat: Roger Ebert, demolition man, Stranger things 2
