Ještě nedávno byl Maxmilián Kocek vnímán jako představitel citlivých, kladných a spíše klukovských rolí. Právě proto vyvolalo jeho obsazení do kriminálního seriálu Metoda Markovič: Straka tak silnou pozornost. Mladý herec se v něm ujal role skutečného pachatele brutálních činů, spartakiádního vraha Jiřího Straky, a vstoupil tak na pole, které je nejen herecky náročné, ale i morálně a psychicky extrémně zatěžující. Výsledkem je výkon, který vyčnívá nejen v jeho dosavadní kariéře, ale i v rámci současné české televizní tvorby.
Od hodných kluků k temné realitě
Pro Maxmiliána Kocka představovala role Jiřího Straky zásadní zlom. Jak sám přiznává, dlouhou dobu dostával nabídky na role „hodných“ mladíků, studentů nebo romantických postav. Touha herecky růst a dokázat si, že zvládne i výrazově temné charaktery, ho přivedla právě k této roli. U mnoha nadaných herců rodiče nakonec zasáhli a temnou roli jim nepovolili. O to větší výhodou bylo, že Maxmilián Kocek už měl ve dvaceti letech možnost rozhodnout se sám. Nabídku nevnímal jako provokaci, ale jako mimořádnou příležitost, která se mladému herci naskytne jen výjimečně.
Postava spartakiádního vraha není fikcí. Jde o reálného člověka, jehož činy dodnes vyvolávají mrazení. Právě vědomí skutečného utrpení obětí dalo celé práci další rozměr. Kocek opakovaně zdůrazňuje, že nešlo o snahu šokovat nebo vraha „zahrát efektně“, ale o co nejpravdivější, syrové a nepohodlné ztvárnění.
Zakázaná role a psychická daň
Herec měl k dispozici autentické materiály – nahrávky hlasu, rekonstrukce výpovědí i popisy chování Jiřího Straky. Práce s nimi byla podle jeho slov děsivá. Snažil se napodobit nejen způsob mluvy a gesta, ale i prázdnotu a chlad, které z archivních záznamů vyzařovaly. Byly momenty, kdy se mu role doslova „lepila na tělo“ a po natáčení se musel vědomě vracet zpět sám k sobě.
Kocek přiznává, že při některých scénách cítil odpor – nejen k postavě, ale i k sobě samému, že je schopen takovou temnotu v sobě najít. Právě v tom však spočívá síla jeho výkonu. Nehraje monstrum, ale člověka, jehož prázdnota a odosobnění jsou možná ještě děsivější než otevřená brutalita.
Setkání s předlohou? Raději ne
Otázka osobního setkání s Jiřím Strakou se objevila už během příprav. Kocek ji řešil s režiséry i dramaturgií. Nakonec převládl názor, že by takové setkání nebylo přínosem ani pro hereckou práci, ani pro psychickou rovnováhu mladého herce. Scénář byl dostatečně silný a tým kolem seriálu mu poskytl oporu i jasné mantinely.
Důležitou roli sehrála i atmosféra na place. Zkušenější kolegové Kocka podporovali a pomáhali mu udržet odstup od role. Přesto šlo o intenzivní období, které si vyžádalo obrovské soustředění a osobní disciplínu.
Herecká škola v extrémních podmínkách
Natáčení Metody Markovič probíhalo v době, kdy Kocek současně studoval na konzervatoři, připravoval se na maturitu a pracoval na dalších projektech. Sám s nadsázkou říká, že neměl jediný den volna a musel „dát prokrastinaci pod polštář“. Měsíc se prý vyhýbal filmům i seriálům, aby si udržel koncentraci a nepřebíral cizí herecké manýry.
Tato extrémní pracovní zátěž však přinesla výsledek. Kocek ukázal, že dokáže unést odpovědnost velké dramatické role a že se nebojí témat, která nejsou divácky pohodlná ani jednoznačná.
Význam role pro další kariéru
Postava Jiřího Straky v seriálu Metoda Markovič: Straka se pravděpodobně stane jedním z klíčových bodů Kockovy kariéry. Nejen kvůli mediální pozornosti, ale především kvůli tomu, že ho etablovala jako herce schopného hluboké psychologické práce. V českém prostředí, kde se mladí herci často pohybují v bezpečných škatulkách, jde o krok, který vyžaduje odvahu.
Herec se díky této roli posunul z kategorie „talent slibné generace“ mezi herce, s nimiž je třeba vážně počítat. Spartakiádní vrah není role, která by se hrála lehce nebo bez následků, ale právě proto zůstává v paměti.
Temnota, která má smysl
Metoda Markovič nevyužívá skutečné zločiny k laciné senzaci. Seriál se snaží pochopit mechanismy zla, nikoli je omlouvat. A právě v tomto kontextu Kockův výkon funguje nejsilněji. Jeho Jiří Straka není ikonou, ale varováním – tichým, chladným a nepříjemným.
Pro samotného Maxmiliána Kocka šlo o zkušenost, na kterou se nelze připravit a kterou nelze jednoduše setřást. Přesto ji hodnotí jako zásadní a formující. Role, které bolí, totiž často znamenají největší profesní posun.
Zdroj: Frekvence 1, ČSFD, Kafe.cz, ČRO Dvojka
