Arielle Dombasle: film jako kabaret, opera i zrcadlo identity
Téma, které se s Arielle Dombasle prolíná filmem, je fascinující průnik obrazu, hlasu a stylu: film chápe jako jeviště, kde se realita mění v vábivou masku a kde se glamour stává vyprávěním. Její personu formuje barokní smysl pro okázalost, cit pro camp i francouzská tradice esprit, ať už před kamerou, nebo za ní. Dombasle není jen herečka; je to hlas v obraze a obraz ve zvuku, performerka, která si vypůjčuje prvky opery, popu i módní revue, aby rozpustila hranice mezi postavou a autorkou, mezi intimitou a spektáklem.
V raných rolích u autorů, jako byl Éric Rohmer, bývá ztělesněním přitažlivého zdání: křehká, zářivá, a přesto nejednoznačná, jako zrcadlo, v němž se divákova touha vrací v rafinovaných odlescích. U formálně odvážných tvůrců zase hraje „živý tableau“ – postavu, která existuje napůl jako mýtus a napůl jako filmový objekt. Z Dombasle se tak stává průvodkyně tématem masky a převtělení: skrze kostým, choreografii gesta a pečlivě stylizovanou dikci ukazuje, že film je umění povrchu, který však dokáže prosvítit k nitru.
Jako režisérka navazuje na linii poetického a hudebního filmu. V projektech typu Opium proměňuje biografii a literární odkaz v vizuální píseň; v pozdějších dílech se nebojí barvitého kýče, pop-surreálna a mytologie hvězdy. Hybridnost je zde klíč: kinematografie jako laboratoř, kde se zkouší, co všechno obraz snese, když se propojí s hudbou, tancem a performancí. Její filmy a klipy fungují jako vitríny touhy – a zároveň jemné parodie na ni.
Toto téma – průnik glamouru, hudby a autorství – z Arielle Dombasle činí figuru, na níž lze číst dějiny evropského artového filmu i jeho dialog s popkulturou. Ukazuje, že film může být současně výpovědí i přestrojením, koncertem i příběhem; kaleidoskopem, v němž se identita stále znovu skládá z hlasu, světla a pohledu.
Co by vás mohlo zajímat: Kylie Jenner, Isaac Powell, mockument, The Yeti
