Alejandro González Iñárritu patří k tvůrcům, kteří v moderním filmu přetavili osobní i společenské trhliny do výrazného filmového jazyka. Jeho díla se jako nervová síť rozprostírají napříč kontinenty a kulturami a sledují, jak náhoda, vina a touha po vykoupení propojují lidi, kteří se navzájem neznají. V jeho raných mozaikách se střepy osudů skládají do nečekaných obrazů, zatímco později se přiklání k plynulosti jednoho dlouhého dechu, kde střih nahradí proud vědomí. V obou polohách ale platí, že svět je křehký organismus a malé rozhodnutí může otřást celým tělem.
Iñárritu pracuje s časem jako se stlačeným prostorem. Fragmentace vytváří emocionální gravitační pole, v němž minulost, přítomnost a budoucnost splývají. Když později přejde k iluzi nepřerušeného záběru, otevře jinou bránu: divák nesmí uhnout pohledem, musí dýchat s postavami. Silně přitom spoléhá na zvuk a rytmus – pulsující bicí, dech, šum města či křupání sněhu – které proměňují herecké tělo v metronom vyprávění. Tělo a čas jsou u něj rovnocenní protagonisté.
Zajímá ho i třecí plocha mezi slávou a identitou. Herci v jeho filmech často hrají postavy, které se vzpírají vlastním maskám: chtějí být viděny, ale bojí se, co se stane, když spadne poslední závoj. V pustině přírody se zase sláva vypaří a zůstane jen dech, zima, zranění a tvrdohlavé přežití. Etika pohledu je klíčová: Iñárritu nás nutí přemýšlet, co znamená dívat se na bolest druhých, a zda soucit bez činu není jen další forma pohodlné iluze.
Jeho tvorba je také kronikou globalizace: postavy narážejí na jazyk, hranice a neviditelné režimy moci. Znalost angličtiny či papír s razítkem rozhodují o osudu víc než morální čistota. Iñárritu umí široké geopolitické téma zhuštit do intimních gest – do nešikovně obejmutého dítěte, do ticha kuchyně po hádce, do ztraceného signálu. Jazyk a hranice jsou u něj fyzické i psychické.
V kontextu světové kinematografie stojí jako most mezi autorským filmem a odvážným mainstreamem. Spolu s dalšími mexickými tvůrci posunul laťku technické i emocionální ambice. Zároveň se nebojí nových médií a imerzivních formatů, jimiž zkoumá, jak nás obraz obklopuje a formuje. Iñárritu tím připomíná, že film není jen okno do světa, ale i zrcadlo – a někdy drsný, neúprosný vítr, který nás donutí otevřít oči.
Co by vás mohlo zajímat: Sandra Hüller, Emma D’Arcy, S čerty nejsou žerty, O vánoční hvězdě
