Nicholas Winding Refn je režisérem přinejmenším kontroverzním. Pro jedny tvůrce s vytříbeným výtvarným cítěním i svéráznými výrazovými prostředky, pro druhé jen bohapustý audiovizuální nudil. Pravdou je, že během cesty, kterou za svou dosavadní kariéru urazil, prošel jeho režijní styl bouřlivým vývojovým procesem. Od svižné, drsné a adrenalinem napumpované feťácké trilogie Dealer (1996 – 2005) až po divácky náročné, táhlé fláky jako třeba Neon Demon (2016). Je obdivuhodné, kterak se z dánských ulic dokázal propracovat až na předměstí Hollywoodu, kde se sny mění v realitu. Přesto ho dnes vnímám jako člověka pohlceného vlastním egem, ztraceného v labyrintu svých vizí a pestrobarevných obrazů.
Foto: Balboa Entr.
Vzhledem k obnovené premiéře výše zmíněné trilogie, si nyní život režiséra v několika řádcích připomeneme. Ostatně, Refn si pozornost zaslouží minimálně z toho důvodu, že pro svět filmu objevil výborného Madse Mikkelsena.
Rodina filmařů
Nicolas Winding Refn pochází z Kodaně a na svět přišel 29. září 1970. Osud režiséra mu byl tak trochu předurčen, neboť filmové prostředí, ve kterém vyrůstal, si o to vysloveně říkalo. Jeho otec Anders Refn je střihačem i příležitostným režisérem a matka Vibeke Winding zdatnou kameramankou. Filmy mu byly věrným společníkem po celé dětství a navíc byl v jejich sledování podporován oběma rodiči (šťastné dítě). Ještě mu nebylo ani deset let, když se jeho rodina rozhodla přestěhovat z Dánska za velkou louži, konkrétně do New Yorku. Refn trpěl dyslexií a anglicky neuměl jediné slovo. Nicméně zde objevil kabelovou televizi a s ní i nový, doposud nepoznaný svět.
Sám později vzpomínal, že šlo o magické období v jeho životě. Tehdy například poprvé spatřil nízkorozpočtový a kultovní horor Texaský masakr motorovou pilou (1974). Muž, který za šokující klasikou stál – Tobe Hooper – se pro mladého Dána stal modlou. Refn díky televizi objevil krásu amerických snímků ze sedmdesátých let a úplně jim propadl. Později, především ve svých prvních režijních počinech, na tyto filmové klasiky a jejich tvůrce rád odkazoval či je dokonce hojně citoval. Je zcela nezpochybnitelným faktem, že Amerika a její kultura měla na mladého Refna obrovský vliv.
Svérázný mladík
V sedmnácti letech se vrací zpět do Kodaně, kde si dokončí středoškolské vzdělání a získá absolutorium. Příliš se v Evropě ale neohřeje a míří opět do USA. Zde se na přání matky přihlásí na prestižní Americkou akademii dramatických umění a je bez problémů přijat. Bohužel školu už po pár měsících opouští a to opravdu ne z dobrovolných pohnutek. Během improvizačního hereckého cvičení se naplno projeví prchlivost jeho povahy. V zápalu hry totiž popadne stůl a mrští s ním o zeď třídy. Náš mistr improvizace Jaroslav Dušek by byl patrně z mladíka nadšen. Vedení akademie však podobným obdivem nehýřilo a Refn byl okamžitě vyloučen. Sám později přiznal, že hercem vlastně ani být nechtěl, spíše tápal. Cítil v sobě jistý výjimečný potenciál, ale nevěděl, jakým směrem se má dále ubírat a jak své dosud dřímající schopnosti probudit a naplno je využít. Někdy v té době si usmyslel, že bude režisér, udělá pro to maximum a bude pokud možno slavný.
Po špatné zkušenosti z New Yorku se po letech vrací do své domoviny a zkouší to na Dánské filmové škole. Je přijat na základě svého krátkého filmu a mimo jiné (a proč to nepřiznat) i pro dobré jméno svých rodičů. Škola ho však nebaví a teorie doslova nudí. Dává tedy studiím definitivní vale, bere svůj kraťas a ten následně protlačí do nočního vysílání kabelové televize s nadějí, že si ho snad všimne někdo vlivný. A skutečně. Po několika dnech se ozve jistý filmový producent a nabídne mu tři miliony dánských korun, pokud svou krátkometrážní práci dokáže roztáhnout na celovečerní film. Když to za pár šupů zvládnul Tobe Hooper, zvládne to i on. Nicolas Winding Refn nabídku přijímá a za několik měsíců vznikne kult.
Špinavá trilogie
Je začátek roku 1996 a Refn ve svých šestadvaceti letech začíná točit ikonický debut Dealer (v originálním názvu Pusher). Se scénářem mu pomáhá kamarád Jens Dahl. Valnou většinu hereckého obsazení tvoří kamarádi a známí včetně začínajícího Madse Mikkelsena. Ten ve filmu ztvární postavu jednoduchého magora Tonnyho. Pro roli srbského mafiána Mila získá Refn výborného chorvatsko-dánského divadelního herce jménem Zlatko Burić, který si pro sebe krade všechny scény, v nichž se objeví. Do role hlavní postavy Franka režisér obsadí svého kamaráda, ale s jeho mdlým výkonem je krajně nespokojen a tak sebere všechnu svou kuráž a osloví zavedeného herce Kima Bodnia. Ten souhlasí a do natáčení záhy vnese dávku profesionality a nezkrotné živelnosti. Některé amatérské ochotníky jeho agresivita a intenzita hereckého projevu dosti zaskočila a ve filmu je to dobře vidět. Když Frank u špinavé zdi hrubě vyslýchá svou nespolehlivou kamarádku, je vám jasné, že to strkání a facky nejsou jen na oko.
Příběh nám ukazuje průřez týdenním oknem v životě druhořadého drogového dealera, jemuž nevyjde jeden kšeft, dluží mafii velké peníze a s každým dalším dnem se noří stále hlouběji do hnoje. Refn během natáčení využíval výhradně ručních kamer a přirozeného osvětlení. Jelo se chronologicky a finální črty a úpravy ve scénáři se dělaly za pochodu. Film působí nesmírně autentickým, syrovým dojmem a herecké výkony jsou naprosto přirozené. Celkový styl má až polodokumentární naturel a výsledek připomíná jakousi reálnou sondu do podsvětí pouličních drogových dealerů a jejich klientů. Hlavní postava je nesympatický parchant, křivák a břídil. Se zaujetím sledujeme, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a zároveň v nás roste nervozita a napětí z bezvýchodné situace, ve které se nachází. Dealer, to je týdenní cesta do pekel lemovaná špínou kodaňských ulic, kde vypjaté momenty drtí metalové laufy řízných kytar.
Film přinesl režisérovi mezinárodní uznání, stal se kultem a nastartoval jeho kariéru. Následovaly filmy Bleeder (1999) a Fear X (2003), který se i přes své kvality stal propadákem a Refna přivedl téměř na mizinu. Aniž by to původně plánoval, byl nucen natočit z čistě komerčních důvodů pokračování své populární prvotiny. V roce 2003 vzniká Dealer 2, následovaný o rok později filmem Dealer 3. Celá trilogie je dějově volně provázaná, přičemž hlavním pojítkem jsou tu postavy. První díl patří Frankovi, ve druhém sledujeme osudy jeho dřívějšího kamaráda a naprostého zoufalce Tonnyho. Třetí a za mě nejlepší část si pro sebe zabírá již zmiňovaný srbský mafián Milo, jenž si tu střihne naprosto geniální one man show.
Tam, kde se legendární trilogie Kmotr honosí vznešeností starých časů, leskem a elegantní uhlazeností svých mafiánů, nabízí jeho dánský ekvivalent pohled na póvl nočních barů, prohnanost bezpáteřních sviní a smutek dětí, které nevinnýma očima sledují své šňupající matky. Pokud vám současná tvorba pana režiséra nevoní, tak dejte určitě šanci téhle nekompromisní jízdě o třech dějstvích.
Bezejmenný řidič
Bylo otázkou času, kdy Hollywood zaklepe talentovanému režisérovi na dveře a nabídne mu zajímavý projekt. Film, který mám na mysli, se nachází v bodě, kdy se vývojový progres režijních schopností Refna láme a nabízí kompromis mezi přístupným, srozumitelně podaným příběhem a artovým dílem pro náročněji orientované publikum. Drive (2011) v jeho filmografii zaujímá pozici osamoceného solitéra s vyrovnaným poměrem různých přísad. Ty v sobě obsahují jednak esence rané tvorby režiséra, ale zároveň i novější, hypnotismem a výrazným vizuálním cítěním nasáklé chutě, kterých se zuby nehty drží do dnešních dnů.
Z mého pohledu jde o poslední, opravdu kvalitní film Nicolase Windinga Refna. Jeho současné tvorbě bohužel moc nerozumím. O tom ale psát nic podrobnějšího nechci a nebudu. Jádrem tohoto článku je trilogie Dealer. Pokud vám do dnešních dnů unikala, máte jedinečnou možnost vyrazit na všechny tři filmy do vybraných kin. Čeká vás bezesporu nevšední zážitek.
