Hospoda Na mýtince (1997)

"Jára Cimrman ležící, spící" je komedie z roku 1983, kterou režíroval Ladislav Smoljak. Hlavní postavu, geniálního Járu Cimrmana, ztvárnil Zdeněk Svěrák. Film se zabývá životem a tvorbou Jaroslava Cimrmana, označovaného za největšího génia v české historii. Ukazuje klíčové momenty, které měly vliv na jeho osobnost a také momenty, které sám ovlivnil. Tyto informace byly převzaty z Wikipedie pod licencí CC-BY-SA.

Pražský policejní inspektor Trachta a jeho nezkušený praktikant Hlaváček pátrají po záhadně zmizelém továrníkovi Bierhanzlovi. Jeho továrna se zabývala výrobou vyhlášené masti pro růst vlasů. Pan továrník však náhle nečekaně zmizel zůstalo po něm jen pár osobních věcí. Při pátrání narážejí Trachta s Hlaváčkem na spoustu paradoxů. Podaří se jim zjistit, že většina mužů, kteří si svoji plešatost u pana továrníka léčili, po úspěchu také zmizela vždy ale poslali pohled, že s novými vlasy začínají nový život někde jinde. Pátrání vrcholí v tajuplném sanatoriu.

S humorem, satirickou příchutí i s nádechem nostalgie líčí tato hořká komedie peripetie malého divadelního souboru (Divadla starých forem), který má sice úspěch u publika, ale zároveň i stálé potíže s nadřízenými orgány. Zachycuje usídlování divadla na nové "štaci" v nevyhovujícím sále periferního kulturního domu, průběh zkoušek nové hry i její premiéru, ale také epizody ze zákulisí. Značný prostor tu mají ukázky z her repertoáru Divadla Járy Cimrmana (Němý Bobeš, Akt, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Dobytí Severního pólu, Cimrman v říši hudby, Vizionář), ačkoli tu jméno fiktivního slavného génia ani jednou nepadne. Film vychází ze skutečných situací, není v něm (kromě her) nic vymyšleného. Odehrává se celý v prostorách kulturního domu a jeho těsném okolí. Hlavném dějištěm je pak stísněné zákulisí, kam ovšem doléhají i ozvuky všedních starostí protagonistů.

V pražské restauraci „Pod Vyšehradem”, kam Cimrman rád chodíval na rybí speciality, přisedl k němu jednoho večera majitel hostince a zeptal se ho, zda by pro příští ples ledařů branického pivovaru nesestavil živý obraz „Češi na severním pólu”. Cimrman nabídku přijal a rozhodl se, že prostuduje polární tematiku přímo na místě. Nejcennějším přínosem jeho cesty do Arktidy byl jeho objev sněžného člověka. Cimrman se s ním osobně setkal, a jelikož k tomu došlo právě v době říje, mohl zblízka pozorovat jeho pohlavní život. Po návratu do vlasti, jsa silně nachlazen, nadiktoval svému sousedu Padevětovi hru „Přetržené dítě”, která byla takřka nehratelná v podobě, jak ji rekonstruoval dr. Brukner, která je však naprosto hratelná po revizi textu, kterou později provedl prof. Vondruška. Když se Cimrman uzdravil, ale jeho pravá ruka díky omrzlinám nebyla s to udržet pero, napsal levou rukou hru „kompaktní a čirou jeko střechýl” Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem.

K mnoha smolným stránkám Cimrmanova života patřila i chudoba. V jeho divadelní kočující společnosti Lipany se projevila mimo jiné velkou fluktuací herců. Pokud šlo o odchod domluvený domluvený s dostatečným předstihem, dala se situace zvládnout. Došlo-li k němu s křikem a prásknutím dveřmi a často jen pár hodin před představením, prožil soubor i jeho principál horké chvíle. Takové zkušenosti stojí v pozadí hry Záskok. Milovníkům díla tohoto zneuznaného Čecha se dostává do rukou svědectví z této oblasti mistrova života, v níž se nejvíc naplnil jeho osud - z divadla.

To, co se stalo s Cimrmanovou hrou Němý Bobeš, je výsledkem střetnutí dvou myšlenkových živlů: nezkrotného tvořivého pudu umělcova se stejně nezkrotným pudem malého českého samozásobitele. Zatím co na jedné straně vidíme obdivuhodné úsilí poznat a ztvárnit svět a dobrat se podstaty lidského konání, na druhé straně setkáváme se jen s přízemní snahou nasušit na zimu pár hub. V případě Němého Bobše ten malý, zapšklý svět Josefa Padevěta bohužel vítězí.

Když na sklonku života bilancoval Cimrman svou uměleckou činnost, došel neradostnému poznání: ani jedno z děl, které podepsal, nedošlo uznání. A proto se rozhodl ustoupit do anonymity a stát se autorem folklórním. Jasnozřivě rozpoznal, že moderní doba odsoudí k zániku lidovou tvořivost v takových oblastech, jako je národní píseň, pohádka, pověst, přísloví či pranostika. Jediné, co z ústní folklórní tvorby nezemře a zůstane živé, je anekdota. A právě ona hraje významnou roli v jeho hře Lijavec.

Dvěma osobními automobily se vydal tým pražských cimrmanologů do LIPTÁKOVA v Jizerských horách, aby prozkoumal drsný kraj CIMRMANOVA stáří. Již sama cesta byla dobrodružstvím, ale její výsledek stál za to. V restauraci u Sirotků zrestaurovali badatelé CIMRMANOVY vlastnoruční nástěnné nápisy, v násadě starého krumpáče objevili jeho protihabsburský pamflet "Svou pravdu nebudeme skrývat". A co hlavně: do Prahy odváželo každé auto po jedné z Mistrových dosud neznámých her. Ve škodě 100 L jel POSEL SVĚTLA a ve Fiatu 600 D VIZIONÁŘ. To pro případ, kdyby jedno z vozidel havarovalo a shořelo, aby se alespoň jeden rukopis zachránil. Zachránily se oba a chrám české dramatické tvorby mohl tak být obohacen o dva žulové kameny: CIMRMANOVO science fiction POSEL SVĚTLA a prozíravě varuje před rozvojem vědy a techniky na úkor duše, VIZIONÁŘ pak předjímá nejen vznik 1. světové války, ale i proces kolektivizace zemědělství a znárodňování průmyslu.

Popudem k napsání hry Vyšetřování ztráty třídní knihy byla Cimrmanovi skutečná událost - vyšetřování ztráty třídní knihy na chlapecké škole IV. vídeňského okrsku. Pachatelem byl s největší pravděpodobností žák F. Kirchner. Cimrman byl tehdy policejním inspektorem na vídeňské "čtyřce" a ředitel školy se na něho obrátil ve chvíli, kdy všechny pedagogické prostředky selhaly. Po tři dny sledovalo podezřelého chlapce šest policistů, avšak bezúspěšně. Cimrman se proto rozhodl zapůsobit na Kirchnera jinak: napsal o této krádeži hru, kterou uvedl dramatický kroužek policejního komisařství jako povinné školní představení. Autor počítal s tím, že podívaná na utrpení učitele, ředitele a inspektora při marném vyšetřování přivede viníka k lítosti a přiznání. Zarputilého chlapce, syna nunváře, se však dojmout nepodařilo

První část tohoto představení tvoří rozsáhlejší přednáška „Cimrmanova cesta za českou pohádkou“. Vlastní divadelní hra pojednává o strastiplném putování, jehož cílem je vrátit princezně Zlatovlásce její ženskou krásu - byla totiž očarována zlým obrem Kolodějem. V prvním obraze přichází na královský zámek princ Jasoň, který zjišťuje, že jeho vytoužená nevěsta - princezna Zlatovláska - má (díky čárům Koloděje) vousy a nohu „pětačtyřicítku“. Jasoň se rozhodne Zlatovlásku vysvobodit ze zlé kletby a společně s ní, s jejím královským otcem a s Bystrozrakým se vydává za Dědem Vševědem, aby jim poradil, jak na Koloděje. Vše zpovzdálí sleduje Jasoňovo dvojče - zlý princ Drsoň, který se chysdtá ve vhodnou chvíli do děje vložit a získat princeznu pro sebe.

Tradiční seminář vás seznámí s nejzákladnějšími fakty o Járovi Cimrmanovi. Následná hra ukáže, jak těžko se smiřují někteří lidé s novými poznatky ze své minulosti. Slovo upravovatele: Jednoaktová hra "Úžas žandarma Kovandy", kterou uvádíme pod kratším názvem "Akt", byla napsána v letech 1910-11. Za Cimrmanova života byla provedena, pokud víme, pouze jednou, a to v r. 1913 u příležitosti otevření restaurace Labuť v Tanvaldu. Hra se zdála tehdejším divákům cynická, vulgární, nepravděpodobná a málo vlastenecká, takže zcela propadla.

V luxusně zařízeném salonním coupé mezinárodního rychlíku cestují tři pasažéři: slavný český policejní inspektor Trachta, průmyslník Meyer, který vyrábí všechno pro zahřátí (kožichy, rum, šamotové cihly), a továrník Bierhanzel, výrobce masti pro houstnutí vlasů. Ve stanici Istanbul přibude k této trojici inspektorův žák, policejní praktikant Jindřich Hlaváček, dokončující svou diplomovou práci o vlakové kriminalistice. Cesta probíhá klidně až do chvíle, kdy továrníka Bierhanzela rozbolí zub. Vlakový steward - jakýsi konduktér pro boháče - přispěchá se šlapací vrtačkou a továrník se po zákroku cítí mnohem lépe. Záhy bolest pomine úplně, neboť Bierhanzel zemře. Takto efektně otevřel Jára Cimrman svou detektivní hru "Vražda v salónním coupé", v níž zúročil své zkušenosti z policejní služby na vídeňské "čtyřce". O jeho kriminální a kriminalistické kariéře nás poučí série fundovaných přednášek, polemizujících s rakouským středoškolským profesorem E. Fiedlerem.

Příčinu silné obliby blanické pověsti v Čechách vidí Cimrman hlavně v zeměpisné poloze naší vlasti. Shodně s Palackým byl si vědom toho, že " jsme tu v Evropě jako zrnko mezi dvěma mlýnskými kameny. Ze západu na nás naléhá imperialismus germánský a z východu nás drtí rozpínavost kolosu velkoruského. Není divu, že takto tísněný malý národ hledá sobě ochrany nadpřirozené, a i zázračné, neboť jedině zázrakem lze tu přežít."

ŠVESTKA - je to hra o stáří a její umělecká úroveň je bohužel poznamenaná i stářím jejího autora. Ale je to hra cenná právě tím, že v ní dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.. Dialogy nejsou tak hutné, jak jsme byli u Cimrmana zvyklí, jsou jakoby roztěkané, často opouštějí dějové řečiště a tvoří slepé laguny, odkud není návratu. Také vtipy už zdaleka nemají tu razanci jako za mlada. Ale hra je to cenná právě tím, že v ní i dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.

V pořadí objevů čtrnáctá Cimrmanova hra nás zavede do nitra kontinentu téměř nedotčeného civilizací. Čeští cestovatelé se tu setkají s podivným kmenem lidojedů a málem skončí na jejich jídelním lístku. Příslušníci tohoto kmene jsou zvláštní ve dvou směrech: svým vzhledem a svou neobyčejnou učenlivostí. Tyto vlastnosti umožnily Cimrmanovi vyřešit jazykové a inscenační problémy s elegancí, jakou mu ostatní světoví dramatikové mohou jen závidět. Kdyby takové téma zpracoval dejme tomu G. B. Shaw, strávili by diváci v hledišti 5 až 7 hodin. Cimrman tu vystačil (nepočítáme-li úvodní vědecký seminář) s pouhou hodinou. Poprvé v historii Divadla Járy Cimrmana vystupuje na jevišti i živé zvíře.

Původní partitura byla v žalostném stavu: noty nedbale znamenány, linky porušené, papír samá šmouha. Věnoval jsem rekonstrukci tu největší péči: šmouhy jsem vygumoval, linky podle pravítka obtáhl, bříška čtvrťových not začernil, k osminkám a šestnáctkám přidělal ocásky. Myslím, že dnešní podoba díla obstojí i před nejpřísnějšími měřítky.

Jára Cimrman v trysku minulých čtyřiceti let tak, jak jej objevilo, zaznamenalo a k životu přivedlo divadlo.

Praha - Svatý Václav, praotec Čech a Jan Amos Komenský jsou členy nebeské komise. Rozhodují o tom, kdo se dostane do nebe, a kdo ne. Když ale Komenský chce jako další členku komise prosadit Boženu Němcovou, dojde ke konfliktu. To vše se odehrává na jevišti během hry, pod kterou Jára Cimrman připsal, že je vhodná k národním oslavám 28. října.