Kultovní film Pelíšky je každoroční stálicí vánočního televizního programu a zdrojem nespočtu legendárních hlášek. Ale ani tato česká klasika se nevyhnula chybám a drobným nelogičnostem, které si bystrý divák může všimnout. Podívejme se na některé z nich – a také na zajímavosti, které možná neznáte.
Hned na začátku to skřípe
Už v úvodních scénách lze zaznamenat první nedokonalosti. Michal si hraje na mrtvého, ale jeho ústa mění polohu podle úhlu kamery – jednou jsou otevřená, pak zase zavřená. A když pan Šebek píše jídelníček na stroji a udělá překlep „knrdlík“, chyba se při vyvěšení záhadně vytratí.
Vánoční zázraky… a chyby
Slavná štědrovečerní scéna skrývá řadu lapsusů. Například zvonící svícen občas zvoní, jindy jen stojí, přesto je slyšet cinkání. A u Krausových se v jednom záběru v levém dolním rohu mihne noha člena štábu v sandálech.
Košile, které si žijí vlastním životem
Oblečení postav se občas „samoopravuje“. Bílá košile pana Šebka s flekem na lokti je najednou čistá, kravata otce Krause se sama uvolní a pak zase zázračně narovná. Kéž by to šlo i ve skutečnosti.
Historické anomálie
Film se odehrává v roce 1967, ale přesto se v záběrech objeví detaily, které do tehdejší doby nepatří – například plastový květináč nebo auto Škoda 120, které se začalo vyrábět až o devět let později. A v čase Vánoc se v Praze objevuje sníh, ačkoli tehdejší teploty podle Klementina ukazovaly jarní počasí.
Kulisy, které zradí
Když Kraus odnáší stromek, má se opírat o zeď. Ve skutečnosti ji ale přidržuje člen štábu, protože šlo o kulisu. A mikrofony? Ty se občas objeví v záběru úplně bez ostychu.
Zajímavosti z natáčení
Scéna, kdy se hraje na piano česká hymna při příjezdu vojsk, nevznikla podle scénáře – šlo o nápad asistenta režie inspirovaný skutečnými vzpomínkami. Podobně vznikla i scéna s legendární replikou „Hledáš někoho, soudruhu?“
Neuvěřitelný příběh názvu Pelíšky
Původní název knihy Petra Šabacha zněl Hovno hoří, ale ten nebyl vhodný pro vánoční vysílání. Alternativy jako „Pub fiction“ či „Spolek pohodlí“ nakonec vystřídal návrh producenta Ondřeje Trojana – „Pelíšky“. Ač se zpočátku zdál směšný, nakonec si ho diváci zamilovali.
Autentické zážitky herců i tvůrců
Jiří Kodet promítl do postavy otce Krause své vlastní zážitky z 21. srpna 1968. A vzpomínky scenáristy Petra Jarchovského na jeho dědečka zase výrazně formovaly podobu filmového děje. Pelíšky tak nejsou jen tragikomedií – jsou odrazem celé jedné generace a jejího hledání domova.
Film, který milujeme i s chybami
Ať už jde o omylem viditelné nohy štábu, špatnou rekvizitu nebo nesprávné dobové detaily, nic z toho nemění na tom, že Pelíšky patří k nejmilovanějším českým filmům. Možná právě i díky své lidské nedokonalosti.
Zdroj: ČSFD, fDB, Wikipedia.org