Soňa se v dalším díle seriálu Ulice pokusí znovu přiblížit Vladimírovi a otevře téma jejich rozbitého vztahu. Je zjevné, že ji to sžírá a že si nepřišla jen nezávazně popovídat, ale opravdu něco změnit. V kavárně zkouší opatrně nahodit „osud“, jako kdyby samotné setkání mělo být znamením, že je čas dát věci do pořádku. Vladimír ale místo dojemné shody okolností vidí jen náhodu a už od první chvíle je cítit, že se do usmiřování nepohrne. Soňa se přesto nevzdává a jde do toho naplno, i když musí spolknout hrdost.
Kavárna jako bojiště emocí a starých křivd
Celý rozhovor v kavárně má zvláštní napětí, protože se tu nehraje na velká gesta, ale na drobné věty, které bolí víc než křik. Soňa se snaží působit smířlivě a tlačí na myšlenku, že by to mohla být „příležitost narovnat vztahy“. V její hlavě to zní skoro jednoduše, jako kdyby stačilo sednout si naproti sobě a minulost se rozplynula. Jenže Vladimír na to reaguje až bolestně střízlivě. Přizná, že to zní hezky, ale hned dodá to zásadní: otázka je, jestli je to ještě vůbec možné.
Vladimírův vzkaz je jasný některé věci nejsou dávno za námi
Soňa zkouší argument, který lidé používají často, když chtějí, aby se něco přestalo řešit: „Vždyť to je dávno za náma, byli jsme mladý.“ Jenže Vladimír jí to okamžitě vrátí způsobem, který naznačí, jak hluboká rána v něm zůstala. Řekne jí, že za ním to není, a připomene rozdíl mezi obyčejnou chybou a chybou, na které někdo tvrdě prodělal. V té jediné větě je ukrytý celý jejich problém. Nejde jen o minulost jako takovou, ale o následky, které zůstaly a které se nedají přemazat tím, že uběhl čas.
Soňa přizná peklo a ukáže lítost bez výmluv
Mezi replikami se mihne i krátká „civilní“ vsuvka se servírkou, která přinese kávu, ale i tohle působí jako připomínka, jak moc jsou oba uzavření do vlastní bubliny. Soňa pak zvolí jiný tón a přestane předstírat, že se nic neděje. Řekne, že na tom není skvěle a že loňský rok byl absolutní peklo, ale člověk se musí dát do kupy a jít dál. Vladimír se ale nedá citově vydírat a chladně se zeptá, co s tím má společného. A právě tady Soňa konečně vypustí to hlavní: nechce dělat, že se nic nestalo, přiznává, že se to stalo a že ji to nesmírně mrzí.
Ulice / Foto: TV Nova
Prosba která míří přímo na rodinu a na to co bývalo
Nejsilnější moment přichází ve chvíli, kdy Soňa přestane mluvit obecně a řekne to napřímo. Není den, aby toho nelitovala, a potřebuje, aby Vladimír věděl, že ho chce zpátky ve svém životě. Využije přitom to nejintimnější, co mezi nimi je: „vždyť jsi můj brácha.“ Připomene, že než se to celé pokazilo, měli se přece rádi. Tohle není vychytralý tah do hádky, ale snaha vytáhnout na světlo něco, co v ní pořád existuje. Problém je, že Vladimír zjevně stojí jinde a slova o rodině mu sama o sobě nestačí.
Kam to může směřovat a proč se to jen tak nezlomí
Tenhle díl staví na jednoduché, ale tvrdé pravdě: omluva je začátek, ne konec. Soňa se snaží „podlézat“, protože tuší, že bez pokory nemá šanci, a zároveň ví, že ji minulost dohnala. Vladimír však dává najevo, že některé křivdy v člověku zůstanou, i když se o nich roky nemluví. Pokud se jejich vztah má opravdu pohnout, nebude stačit jediné setkání u kávy ani pár dojemných vět. Bude potřeba čas, konkrétní činy a hlavně ochota z obou stran. A zatím to vypadá, že Soňa je připravená bojovat, ale Vladimír ještě neví, jestli vůbec chce.
Zdroj: TV Nova
Tomáš Rohlena
Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.
