Film Román pro ženy vstoupil do kin v roce 2005 jako přepis populární knihy Michala Viewegha a rychle si získal mimořádnou pozornost publika. Režisér Filip Renč postavil snímek na směsi romantických motivů, nadsázky, ironie i lehce drzého humoru. Právě tato kombinace pomohla tomu, že se z filmu stal výrazný divácký hit. Do kin na něj dorazilo více než 560 tisíc návštěvníků a tržby přesáhly 52 milionů korun. Ani po letech ale není připomínán jen kvůli ději a hereckému obsazení, ale také díky zajímavostem z natáčení a nečekaným souvislostem.
Když se jeden rozhovor odehrál na dvou různých horách
Během výroby se ukázalo, že i zdánlivě nenápadný problém může způsobit velké komplikace. Ve střižně filmaři zjistili, že jedna důležitá scéna nebude použitelná. Šlo o dialog postav Marka Vašuta a Saši Rašilova, který se natáčel v horách. Zatímco záběry s jedním hercem vznikly za jasného počasí, při natáčení druhého začalo hustě sněžit. Výsledkem byl vizuální nesoulad, který nešlo přehlédnout.
Filip Renč proto rozhodl o přetočení části celé situace. Saša Rašilov se kvůli tomu přesunul do Špindlerova Mlýna a scéna se musela vytvořit znovu. Ve výsledku tak vznikl zvláštní filmový paradox, kdy jeden rozhovor působí jako jednolitý celek, přestože se ve skutečnosti odehrál mezi dvěma různými pohořími. I takové triky patří k filmovému řemeslu a divák je při běžném sledování většinou vůbec nepozná.
Renčův přístup dodal natáčení zvláštní energii
O režisérovi se v souvislosti s tímto filmem mluvilo také kvůli jeho živelnému stylu práce. Podle tehdejších svědectví si některé intimnější situace nenechával vysvětlovat jen slovy, ale hercům je rovnou názorně předváděl. Právě postelové scény tak získaly na place neobvykle rušnou a místy až pobavenou atmosféru. Renč byl známý tím, že chtěl mít pod kontrolou rytmus i výraz každého momentu, a často volil velmi bezprostřední způsob režijního vedení.
Skryté vtipy a hlášky, které dostaly druhý život
Román pro ženy je plný drobných narážek, které se při prvním zhlédnutí snadno ztratí. V jedné scéně v restauraci zazní za zády Marka Vašuta od číšníka slovo Bobika, pronesené s ironickým nádechem. Jde o drobný odkaz na tehdejší reklamní svět a připomínku sloganů, které byly na začátku nového tisíciletí velmi známé. Podobné momenty dělají z filmu dílo, k němuž se část diváků ráda vrací, protože při opakovaném sledování objevuje další vrstvy humoru.
Výrazně se zapsala také replika Olivera, kterého ztvárnil Marek Vašut, když pronese poznámku o tom, že jako prostatik bude muset od stolu odejít dřív. Tato věta působí o to komičtěji zpětně, že herec si později skutečně zahrál v reklamě na přípravek spojený právě s problémy prostaty. Náhoda tak dala filmové hlášce další rozměr, který tehdy nikdo nemohl předvídat.
Zajímavá je i věta z dovolené, kde Oliver poznamená, že Tak trochu jiné Vánoce by byl dobrý slogan a že ho příští rok někomu prodá. O několik let později se stejná formulace opravdu objevila v reklamní kampani společnosti Vodafone. Film tak zpětně působí skoro prorocky a podobné detaily jen posilují jeho kultovní pověst.
Od Prahy přes Tatry až po slunečnou Gran Canarii
Snímek vznikal na několika atraktivních místech. Část natáčení proběhla v Praze, další v Tatranské Lomnici. Dovolenkové pasáže pak filmaři pořídili na Gran Canarii, konkrétně v oblasti Playa Taurito. Také hotel spojený s filmovým pobytem hlavních postav má reálnou předlohu a nachází se ve Starém Smokovci. Díky tomu film střídá městské prostředí s horskou kulisou i exotickou atmosférou, což pomáhá příběhu dodat pestrost a výraznější tempo.
Proč nás hlášky z Románu pro ženy baví i po dvaceti letech
Tajemství trvanlivosti těchto hlášek tkví v tom, že míří přesně tam, kde to bolí – a přitom se smějeme spolu s postavami, ne jim. Scénárista Petr Jarchovský mistrně zachytil každodenní absurditu vztahů, rodinné dynamiky i ženského přátelství způsobem, který nepůsobí vykonstruovaně, ale jako odposlouchaný rozhovor ze sousedního stolu v kavárně. Kdo by zapomněl na Ingrid a její kategorické řešení mužské otázky – „Všechny chlapy by měli vykastrovat! Do jednoho!“ – nebo na její životní zkušenost s mužem, který celý měsíc používal ten samý kus zubní nitě? A Janiným výkřikem „Pažoute, ty mi šou…š dceru!?“ se Simona Stašová nesmazatelně zapsala do zlatého fondu české filmové komiky. Stejně tak Laurino trpké konstatování, že její máma slaví Dušičky celoročně, protože všichni její blízcí jsou „všichni do jednoho mrtví“, dokáže rozesmát i dojmout zároveň. Ingrid, Jana i Laura nejsou dokonalé – jsou nedokonalé přesně tak, jak to známe ze života. A právě proto fungují jejich repliky i po více než dvaceti letech, kdy se svět kolem nás změnil k nepoznání. Román pro ženy není jen česká komedie – je to malá časová kapsle, která konzervovala jednu konkrétní éru českého ženství s veškerou její upřímností, vulgaritou i něhou.
Film spojený s hereckými začátky i posledními rolemi
Román pro ženy se zapsal i do životopisů několika herců. Pro Zuzanu Kanócz znamenal první výrazný filmový krok, který jí pomohl k větší známosti. Na opačném konci kariéry pak stojí Stella Zázvorková. Její role matky patří k jejím posledním významnějším filmovým vystoupením. Herečka zemřela jen několik týdnů po premiéře, a snímek proto dnes připomíná i závěr její mimořádné herecké dráhy.
Věnování které dalo filmu smutný rozměr
Se snímkem je spojena i tragická vzpomínka. Film je věnován zpěvákovi Patriku Stoklasovi, který se v něm krátce objevil v malé roli messengera. Krátce po dokončení natáčení však tragicky zemřel. Věnování na konci filmu tak není jen formálním gestem, ale tichou připomínkou člověka, jehož život skončil příliš brzy. I kvůli tomu má dnes Román pro ženy vedle lehkosti, humoru a romantiky také citelně melancholický podtón.
Zdroj: TV Nova, Bioscop, ČSFD, Filmožrouti
