Přelet nad kukaččím hnízdem patří k nejvýraznějším americkým filmům sedmdesátých let. Temně ironický a zároveň bolestivý příběh o vzdoru proti systému nevznikal snadno. Než se dostal na plátna kin, uběhlo víc než deset let plných odkladů, sporů, výměn tvůrců i nečekaných překážek. Výsledkem byl však snímek, který ovládl Oscary a navždy spojil jména Miloš Forman, Jack Nicholson a Louise Fletcher.
První impulz přišel už po vydání románu Kena Keseyho v roce 1962. Filmová práva rychle koupil Kirk Douglas, který se látky ujal i na divadle. Dlouhé roky se snažil prosadit filmovou verzi, ale bez úspěchu. Během návštěvy Prahy dokonce oslovil mladého Miloše Formana, kterého považoval za ideálního režiséra. Jenže výtisk knihy, který mu chtěl poslat, se k němu zřejmě nikdy nedostal. Ve studenoválečné atmosféře patrně zásilku zachytily úřady, a oba muži si pak dlouho mysleli, že je ten druhý ignoroval.
Když projekt převzala nová generace
Na začátku sedmdesátých let už Kirk Douglas připouštěl, že je na postavu McMurphyho příliš starý. V té chvíli do věci vstoupil jeho syn Michael Douglas, tehdy ještě na začátku kariéry. Právě on projekt oživil a přizval producenta Saula Zaentze, který pomohl zajistit financování. Film tak dostal novou šanci.
Problémy ale pokračovaly i u scénáře. Logickou volbou se nejprve zdál samotný autor románu Ken Kesey. Jeho verze se však zásadně rozcházela s představami producentů, a tak byl nahrazen dvojicí Lawrence Hauben a Bo Goldman. Kesey nesl tuto změnu velmi těžce. Největší spor se vedl o vyprávěcí perspektivu. Zatímco román je podaný očima Náčelníka Bromdena, film přesunul těžiště na McMurphyho. Právě to autor nikdy zcela nepřijal.
Formanův příchod a hledání správných tváří
Miloš Forman nakonec producenty přesvědčil tím, jak přesně dokázal popsat, co se scénářem udělá a jak chce prostředí léčebny vystavět. Jeho cit pro uzavřený prostor, napětí mezi postavami i absurdní humor se pro látku ukázal jako ideální. V té době navíc žil v New Yorku velmi samotářsky, takže psychologická atmosféra příběhu mu nebyla vzdálená ani osobně.
Obsazení hlavních rolí mohlo dopadnout úplně jinak. O McMurphym se uvažovalo v souvislosti s řadou velkých hvězd, ale nakonec zvítězil Jack Nicholson. Ačkoli působil dojmem spontánního herce, na place byl mimořádně pečlivý a důkladně se připravoval. To rychle ocenili i kolegové.
Podobně složitá byla cesta k představitelce sestry Ratchedové. Mnoho známých hereček roli odmítlo, protože negativní ženská postava tehdy nebyla příliš lákavá. Louise Fletcher si Forman vybíral velmi dlouho a několik měsíců ji vracel k dalším zkouškám. Nakonec našel přesně to, co potřeboval: klid, chlad a zdánlivou slušnost, za níž se skrývá neústupná moc.
Postavy, které filmu daly nezaměnitelnou sílu
Jedním z největších objevů byl Brad Dourif v roli Billyho Bibbita. Šlo o jeho filmový debut a hned od začátku bylo jasné, že jde o mimořádný talent. Danny DeVito zase navázal na své předchozí divadelní ztvárnění Martiniho a do filmu přinesl zvláštní směs dětskosti a nevyzpytatelnosti.
Velkou pozornost si zaslouží i obsazení Náčelníka Bromdena. Tvůrci dlouho hledali osobnost se silnou fyzickou přítomností a nakonec ji objevili zcela nečekaně. Will Sampson nebyl herec, ale výtvarník a strážce v parku. Přesto ve filmu působí naprosto přirozeně a jeho výkon patří k pilířům závěru.
Někteří herci přitom natáčení prožívali velmi intenzivně. William Redfield, představitel Hardinga, byl během produkce vážně nemocný. Sydney Lassick zase natolik vklouzl do psychiky své postavy, že to štáb skutečně znepokojovalo. Natáčení se tak místy nebezpečně přibližovalo emocionalitě samotného příběhu.
Skutečná léčebna místo ateliéru
Forman trval na tom, že se bude točit v opravdové psychiatrické nemocnici. Většina zařízení spolupráci odmítla, až ředitel nemocnice v Oregonu doktor Dean Brooks souhlasil. Měl ale podmínku: do filmu se budou moci zapojit i skuteční pacienti. Chápal to jako součást jejich terapie. Sám si navíc ve filmu zahrál doktora Spiveyho.
Herci měli možnost pozorovat reálné pacienty, někdy s nimi přímo trávili čas a někteří dokonce v areálu nemocnice i přespávali. Nicholson a Fletcher se účastnili i skutečných sezení s elektrošokovou terapií, aby lépe pochopili prostředí. Louise Fletcher si z nemocničního archivu vybrala i rekvizitu, kterou její postava používá ve filmu, slavnou knihu záznamů.
Atmosféra při natáčení byla často mimořádně vypjatá. Během produkce došlo i k nebezpečné události, kdy skutečný pacient utekl oknem a vážně se zranil. Natáčení v reálné instituci dodalo filmu autentičnost, ale také přineslo chaos, který se v běžném studiu jednoduše nedá napodobit.
Improvisace, střety a filmový neklid
Na place vznikla řada výrazných okamžiků přímo během natáčení. Nicholson často improvizoval a Forman ho v tom uměl podpořit. Některé drobné gagy i slavné repliky se tak zrodily spontánně. Patří sem i oslovení Mildred, které sestra Ratchedová v románu vůbec nemá. Jméno vymyslela přímo Louise Fletcher a Nicholson je pak využil v jedné z nejpamátnějších scén.
Současně ale mezi Formanem a Nicholsonem docházelo ke sporům. Herec chtěl, aby oddělení na začátku působilo klidně a sevřeně, kdežto režisér si přál chaos od prvního okamžiku. Napětí zvyšovalo i to, že Forman hercům nepouštěl natočený materiál, takže neměli kontrolu nad tím, jak jejich výkony na plátně vyznívají.
Komplikace nastaly také za kamerou. První kameraman Haskell Wexler byl po několika týdnech odvolán. Oficiálně šlo o tvůrčí neshody, zejména o způsob, jak snímat nemocniční prostředí. Nahradil ho Bill Butler, který se později podílel na tom, že film získal svou syrovou a přitom citlivou vizuální podobu.
Scény, na které se nezapomíná
Mezi nejslavnější momenty filmu patří improvizovaný baseballový zápas před vypnutou televizí. Zajímavé je, že zvukový komentář skutečně pochází z reálného utkání Světové série z roku 1963. Také rybářský výlet se stal legendární sekvencí, i když ho Forman původně ve filmu ani nechtěl. Většina herců při něm navíc trpěla mořskou nemocí, jen Nicholson zůstal v pohodě.
Silný dojem zanechala i závěrečná část filmu. Dokonce se objevila nabídka od jednoho studia, že snímek podpoří, pokud se změní konec a McMurphy nebude podroben lobotomii. Producenti to odmítli. Právě nekompromisní vyústění totiž dává celému příběhu jeho tragickou sílu.
Rozchod s Keseym a triumf v kinech
Kesey byl změnami natolik rozhořčen, že se s tvůrci soudil. Podle vlastních slov pak hotový film nikdy neviděl, nebo to alespoň až do smrti tvrdil. Jeho spor s adaptací je jedním z nejznámějších případů napětí mezi literární předlohou a filmovým zpracováním. Přesto film dokázal oslovit publikum po celém světě.
Na rozpočet poměrně skromný snímek vydělal obrovské částky a stal se kulturní událostí. V jednom švédském kině se dokonce promítal nepřetržitě řadu let. Hudbu složil Jack Nitzsche a její nezvyklý zvuk, včetně hudební pily, dokonale podtrhl znepokojivou náladu celého díla.
Oscarový vrchol a trvalý odkaz
Na udílení Oscarů za rok 1975 získal film pět nejdůležitějších cen: za nejlepší film, režii, hlavního herce, hlavní herečku a adaptovaný scénář. Tím se zařadil mezi naprosté výjimky filmové historie. Úspěch potvrdil, že Formanovo pojetí bylo správné, i když vznik provázely hádky, nejistota a zásadní odchylky od knihy.
Přelet nad kukaččím hnízdem je důkazem, že velké filmy často vznikají v neklidu, zmatku a tvůrčím střetu. Právě z této energie se zrodilo dílo, které působí silně i po desetiletích.
Dodnes film Přelet nad kukaččím hnízdem zůstává mimořádnou studií svobody, manipulace a lidské důstojnosti. A také připomínkou toho, že za každou filmovou legendou se často skrývá příběh stejně dramatický jako samotný film.
Koukněte se na trailer a detaily filmu Přelet nad kukaččím hnízdě >
Zdroj: All the Right Movies, Rotten Tomatoes, Filmožrouti, WIkipedia
