Pět zapomenutých hororů z devadesátek, které i dnes fungují překvapivě skvěle

Devadesátá léta bývají v hororové historii často popisována jako zvláštní mezidobí. Éra osmdesátkových slasherů se vyčerpala, publikum bylo přejedené maskovaných vrahů a ještě nepřišla vlna sebeuvědomělého trendu, který naplno odpálil až pozdější hit s teenagery a pravidly žánru. Jenže právě tahle „beztvarost“ byla pro horor paradoxně osvobozující. Tvůrci si mohli dovolit být ujetí, styloví, znepokojiví i zábavně přepálení, protože nikdo přesně nevěděl, co má být novým směrem.

Výsledek? Spousta filmů, které tehdy zapadly, ale dnes působí překvapivě svěže. Ne proto, že by byly dokonalé. Drží se proto, že mají nápad, odvahu a atmosféru, která se neopírá jen o módu své doby. Tady je pět hororů z devadesátek, na které se vyplatí znovu narazit.

Prom Night III: The Last Kiss (1990)

Třetí díl kdysi populární „maturitní“ série Hra na vraha (Prom Night) už vlastně ani nepředstírá klasický slasher. Je to divoká jízda, která bere žánrové rekvizity a mění je v podivně surrealistický karneval. Vraždění tu není jen o napětí, ale o černém humoru, přehnané estetice a nápaditých, skoro komiksových situacích. Právě tohle mu po letech pomáhá, protože film se nesnaží tvářit důležitě. Ví, že je ulítlý, a jde do toho naplno.

Když máte chuť na horor, který se nebojí být potrhlý a současně nabízí kreativní „atrakce“, je tohle přesně ten typ devadesátkové výstřednosti, která dnes baví víc než tehdy.

Ďábelský kruh (1990)

Tenhle díl série Tichá noc jménem Ďábelský kruh (Silent Night Deadly Night 4: Initiation) je ukázkou toho, jak se série dokáže úplně utrhnout od původní premisy. Vánoční motivy jsou tu spíš jen vzdálená ozvěna, zatímco hlavní roli přebírá tělesný horor, kultovní divnost a nepříjemně snová atmosféra. Děj se točí kolem vyšetřování bizarních úmrtí a postupně sklouzne do světa sekt, rituálů a nechutných efektů, které s radostí zkouší, co všechno divák vydrží.

Na dnešní poměry je to pořád překvapivě odvážné. Ne proto, že by film byl „realistický“, ale protože sází na fyzické znechucení a surreálné obrazy, které se vám snadno zaryjí do hlavy.

Popcorn (1991)

Meta horory máme dnes skoro na každém rohu, ale Popcorn na to šel už na začátku dekády. Příběh se odehrává v kině během celonoční hororové akce, kde se mísí nadšení fanoušků, kostýmy, filmová nostalgie a samozřejmě i někdo, kdo si chce „program“ zpestřit skutečným násilím. Základní slasherové ingredience tu fungují, ale navíc film chytře pracuje s tím, že diváci milují horor jako společenský zážitek.

Největší kouzlo je v atmosféře kina a v nápadu, že zábava na plátně se může nebezpečně přelít do hlediště. I při sledování doma to pořád má šmrnc, protože film rozumí fanouškovské radosti a dokáže ji obrátit naruby.

Body Melt (1993)

Australská lahůdka pro ty, kteří chtějí něco opravdu slizkého. Body Melt je film, který si nezakládá na uhlazeném vyprávění. Je to spíš sled nechutných nápadů, mutací a exploatace těla, která vzniká z jediné jednoduché myšlenky, že „něco“ v lidech spustí rozpad organismu a postupnou groteskní katastrofu.

Po letech drží díky tomu, že se nebojí být odporný a divný zároveň. Pokud máte pocit, že vás už v hororu máloco překvapí, přesně tenhle typ filmu připomene, že žánr umí být stále nekomfortní a nepříjemně vynalézavý.

Ozvěny mrtvých (1999)

Na konci devadesátek se objevila řada „duchařin“, ale Ozvěny mrtvých (Stir of Echoes) patří k těm, které zůstaly neprávem ve stínu známějších titulů. Příběh obyčejného chlápka, kterému se po jedné zdánlivě nevinné zkušenosti začnou otevírat dveře k věcem, jež nemají být vidět, stojí na plíživém napětí a postupném rozkrývání tajemství.

Film funguje i dnes, protože se neopírá jen o lekačky. Jeho síla je v atmosféře, v pocitu, že se kolem hrdiny stahuje smyčka a pravda chce ven, i kdyby to mělo zničit klid celé ulice. Pokud máte rádi horor, který vás spíš dusí než straší každých pět minut, je to výborná volba.

Proč tyhle devadesátkové horory nestárnou

Společným jmenovatelem těchto titulů je odvaha dělat věci po svém. Jeden film jede ujetý humor a barvité vražedné nápady, druhý je noční můra plná tělesných efektů, třetí si hraje s hororovým fandomem, čtvrtý je čistá slizká provokace a pátý ukazuje, že i „malý“ příběh o duchovi může mít velkou sílu. Devadesátky byly v hororu zkrátka laboratoří a některé pokusy dopadly lépe, než si tehdejší publikum dokázalo připustit.

Zdroj: Slashfilm

Tomáš Rohlena

Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.

Více o autorovi