Potomci lidí (Children of Men) z roku 2006 patří k nejvýraznějším dystopickým filmům nového století. Režisér Alfonso Cuarón v něm ukázal svět blízké budoucnosti, kde lidstvo už osmnáct let nedokáže přivést na svět žádné dítě. V centru dění stojí unavený úředník Theo Faron, který se nečekaně zaplete do nebezpečné cesty za záchranou první těhotné ženy po dlouhé době. Film si získal obdiv nejen silným příběhem, ale i neobyčejně realistickým stylem, dlouhými záběry kamery a tísnivou představou společnosti v rozkladu.
Za výsledným dílem však stojí dlouhý a často komplikovaný vývoj. Předlohou byl román P. D. James z roku 1992, jehož filmová práva byla zakoupena už v devadesátých letech. Několik verzí scénáře dlouho nepřinášelo uspokojivé řešení a projekt se nepohnul kupředu. Producent Marc Abraham věřil, že látka potřebuje režiséra s naprosto osobitým pohledem, a právě proto scénáře řadu let čekaly.
Jak se z literární adaptace stala současná noční můra
Zásadní obrat přišel ve chvíli, kdy se Abraham dostal k filmu A mámou taky od Alfonsa Cuaróna. V jeho stylu viděl něco, co by mohlo fungovat i u Potomků lidí. Cuaróna nejprve zaujal spíše stručný obsah než samotný hollywoodský scénář. Teprve po událostech 11. září začal projekt vnímat jinak. Došel k přesvědčení, že dystopie není vzdálená budoucnost, ale stav, který už kolem sebe do určité míry žijeme. Tato myšlenka se stala klíčem k celému filmu.
Scénář se během let výrazně měnil. Některé rané verze pracovaly s motivem road movie a jiní scenáristé hledali oporu dokonce v klasickém filmu Casablanca. Theo měl být zklamaným mužem, který kdysi věřil ideálům, ale ztratil chuť bojovat. Právě tato podoba hlavního hrdiny Cuaróna přesvědčila, že má smysl se příběhu ujmout.
Obsazení, které dalo postavám lidskost
O hlavní roli se v různých obdobích zajímala známá hollywoodská jména, ale nakonec ji získal Clive Owen. Sám si přitom zpočátku nebyl jistý, zda je pro Thea správnou volbou. Přijal ji hlavně kvůli důvěře v Cuarónův talent. Výsledkem je výkon, který nepůsobí jako klasický hrdina akčního filmu, ale jako obyčejný člověk vláčený okolnostmi.
Neméně důležitá byla postava Kee, mladé uprchlice a první těhotné ženy po letech. Claire-Hope Ashitey se k roli dostala téměř zázrakem během hereckých lekcí v Londýně. Natáčet začala velmi brzy po konkurzu. Režisér navíc na poslední chvíli změnil rozhodnutí a chtěl, aby mluvila africkým přízvukem. Ashitey do role vložila i osobní rozměr, když v jedné scéně zpívá ghanskou ukolébavku, kterou znala od své matky.
Ve filmové verzi je Kee černošská migrantka, což v románu neplatí. Tato změna nebyla náhodná. Cuarón tím zdůraznil myšlenku, že budoucnost lidstva se symbolicky vrací do Afriky, kde podle vědeckých teorií lidský život vznikl. Zároveň se tím vyhnul příběhu, v němž by středem naděje byla privilegovaná bílá žena.
Silné vedlejší postavy a promyšlené inspirace
Julianne Moore nakonec nehraje těhotnou ženu, ale Julian, vůdkyni skupiny Ryby. Michael Caine jako Jasper Palmer vytvořil jednu z nejpamátnějších vedlejších rolí filmu. Postavu pojal s inspirací Johnem Lennonem, od hlasu přes gesta až po kulaté brýle. Chiwetel Ejiofor a Charlie Hunnam pak doplnili obsazení jako muži z odboje, kteří ukazují, jak tenká je hranice mezi bojem za věc a zneužitím moci.
Londýn roku 2027 jako uvěřitelný rozpad civilizace
Úvod filmu patří k nejsilnějším vůbec. Theo vyjde z kavárny na londýnskou ulici a o pár sekund později dojde k explozi. Scéna působí jako jediný nepřerušený záběr, ve skutečnosti ale vznikla spojením dvou natáčecích dnů a digitálních úprav. Tvůrci přidali nejen efekty samotného výbuchu, ale i drobné detaily městského prostoru, reklam a státní propagandy, které hned na začátku vymezují podobu represivní společnosti.
Cuarón chtěl, aby budoucnost nepůsobila jako naleštěné sci fi. Výprava i kostýmy dostaly jasné zadání vytvořit opak stylu Blade Runner. Svět měl být opotřebovaný, špinavý, improvizovaný a bolestně povědomý. Inspirací byly skutečné obrazy válek, detenčních táborů, Guantánama, Abú Ghrajbu, Černobylu nebo severoirského konfliktu. Právě proto film dodnes působí tak přesvědčivě.
Kamera a zvuk jako hlavní zbraně filmu
Jedním z důvodů, proč Potomci lidí zanechávají tak silný dojem, je práce kameramana Emmanuela Lubezkého. Jeho dlouhé záběry nejsou jen technickou atrakcí, ale způsobem, jak diváka vtáhnout přímo do chaosu světa. Slavná scéna útoku na auto, při níž je zabita Julian, vznikla díky speciálně upravenému vozu a složitému kamerovému mechanismu, který se mohl pohybovat uvnitř kabiny ve všech směrech. Ačkoliv působí jako jeden celek, tvoří ji několik pečlivě propojených částí.
Stejně významná byla i zvuková stránka. Tvůrci porušovali obvyklá pravidla mixu a přizpůsobovali pohyb zvuku pohybu kamery. Výstřely, výbuchy i vzdálený hluk tak nepůsobí jako doprovod, ale jako součást fyzického prostoru. Film díky tomu získává téměř dokumentární naléhavost.
Symboly, odkazy a význam skrytý v obrazech
Film je plný kulturních, literárních i náboženských odkazů. Už samotný název vychází z biblického žalmu. Skupina Ryby připomíná starý křesťanský symbol a v příběhu se opakovaně objevují motivy zrození, vykoupení a naděje. Cuarón sice náboženskou rovinu oproti románu ztlumil, ale zcela ji neodstranil.
V obrazech se objevují i další významové vrstvy. V sídle Nigelovy sbírky umění lze zahlédnout Banksyho dílo, Picassovu Guernicu nebo narážku na slavný obal alba Animals od Pink Floyd. Každý takový prvek rozšiřuje téma násilí, státní moci, kulturní paměti i civilizačního úpadku. Také opakovaný výskyt pomerančů předznamenává smrt, což je známá filmová tradice spojená například s Kmotrem.
Bexhill jako zrcadlo dějin i přítomnosti
Vrchol filmu se odehrává v Bexhillu, proměněném v děsivý uprchlický tábor. Tvůrci stavěli tuto část světa podle skutečných historických předobrazů, od nacistických koncentračních táborů přes internaci Japonců v USA až po novodobé uprchlické krize. Ve scénách jsou přítomné i jasné odkazy na fotografie z mučení vězňů v Iráku. Nejde o samoúčelné šokování, ale o připomínku, že filmová hrůza vyrůstá ze skutečných dějin.
Právě v Bexhillu se naplno ukazuje síla Cuarónovy režie. Dlouhá závěrečná bitevní sekvence se připravovala celé týdny a její opakování bylo extrémně náročné. Slavný okamžik, kdy na objektiv dopadne krev, vznikl neplánovaně. Režisér chtěl původně záběr zastavit, ale nakonec ve filmu zůstal a stal se jedním z jeho nejznámějších momentů.
Zrození dítěte a křehká naděje
Scéna porodu patří k emocionálnímu středu filmu. Cuarón se na poslední chvíli rozhodl natočit ji bez střihu v jednom souvislém záběru. Kombinovaly se praktické efekty, protézy i digitální úpravy novorozence, aby výsledek působil co nejpřirozeněji. Bylo to riskantní rozhodnutí, protože kdyby dítě působilo nepřesvědčivě, ztratila by se síla celé scény. Právě zde se ale naplno ukazuje, že film není jen o rozpadu světa, ale i o možnosti nového začátku.
Přijetí filmu a jeho rostoucí význam
Přestože Potomci lidí získali uznání kritiků a několik oscarových nominací, v kinech se z nich nestal velký hit. Marketing podle mnohých selhal, protože zdůrazňoval akční rovinu a Cliva Owena jako hrdinu, místo aby vystihl podstatu příběhu. Film navíc vstupoval do amerických kin ve velmi nevýhodném období.
Postupem času však jeho pověst výrazně vzrostla. Dnes je často označován za jeden z nejlepších dystopických filmů moderní éry. Diváci i kritici se k němu vracejí nejen kvůli technické bravurnosti, ale hlavně proto, že jeho svět už nepůsobí jako vzdálená fikce. Potomci lidí jsou výjimeční tím, že spojují mimořádné filmové řemeslo s nepříjemně přesnou vizí společnosti, která ztrácí lidskost a přitom zoufale hledá důvod k naději.
Zdroj: All the Right Movies, Rotten Tomatoes, Wikipedia
