Vřískot 2 ukazuje, jak může pokračování zároveň naplnit pravidla žánru a ironicky je rozebírat. Wes Craven a scenárista Kevin Williamson zůstávají věrní ducha originálu, ale přenášejí dění na univerzitní kampus, kde se trauma minulosti střetává s novou mediální vlnou. V době, kdy se do kin dostává film ve filmu s názvem Stab, rozjíždí se další série vražd a publikum se stává součástí hry – diváci sledují horor na plátně i v hledišti. Tohle dvojí zrcadlení zábavy a nebezpečí je klíčové pro celé pokračování.
V centru dění zůstává Sidney Prescott, která se snaží normálně žít, ale sláva i stín tragédie jí nedají pokoj. Vrací se rovněž reportérka Gale Weathers a nezlomný Dewey, zatímco okruh podezřelých roste s každou novou tváří v areálu kampusu. Ghostface se znovu ozývá telefonem i maskou, ale film tentokrát cíleně rozšiřuje prostor a rytmus – od hlučného kina přes tiché zvukové studio až po divadelní jeviště, kde se doslova mísí masky, role a skutečná hrozba.
Jedním z nejvýraznějších motivů je meta-komentář o tom, jak se rodí mýty kolem násilí a jak je média proměňují v spotřební produkt. Postavy debatují o hororových klišé, zatímco je současně prožívají. Randy artikuluje pravidla pokračování – víc těl, víc okázalosti, víc rizika – ale Craven je obrací naruby, aby napětí nešlo snadno předvídat. Film tak funguje jako whodunit i jako sonda do fascinace celebritou a do otázky odpovědnosti vypravěčů.
Formálně sází na přesné dávkování ticha a náhlých výbuchů zvuku, Marco Beltrami skládá nervózní hudební krajinu a kamera využívá otevřených prostorů kampusu, které paradoxně znásobují bezmoc. Vřískot 2 tím potvrzuje, že pokračování nemusí být jen větší a hlučnější. Když je chytré, dovede rozšířit mytologii, nechat vyrůst hrdinku a zároveň se kriticky podívat na svět, který jeho hrůzy konzumuje.
Co by vás mohlo zajímat: Dexter Sol Ansell, tori spelling, scream 2, rambo: první krev
