Když se ve filmovém světě řekne Velký Marty, většina si vybaví Martina Scorseseho – tvůrce, jehož neutuchající energie a zvědavost formovaly několik generací cinefilů. Martin Scorsese není jen režisér ikonických titulů, ale i vášnivý vypravěč o tom, co je na filmu křehké, trvalé a vzácné. Jeho snímky pulsují hudbou, vírem střihu a kamerou, která se protahuje prostorem jako jazzová fráze; zároveň v nich žije úzkost z viny, víry, moci a touhy. Velký Marty se stal synonymem pro filmařskou vytrvalost: stále hledá nové rytmy vyprávění a přitom brání kořeny kinematografie.
Scorsese ovšem nepůsobí jen na place. Jako ochránce filmového dědictví restauroval a popularizoval díla z celého světa, bojuje za materiálovou paměť filmu a zároveň se nebrání novým platformám. Když promlouvá o „povaze kina“, není to elitářství, ale výzva divákům, aby hledali intenzivní prožitek, který promění pohled na svět. Velký Marty je tak i kurátorem emocí: navádí nás, jak číst obraz, rytmus a ticho.
Jméno Marty přitom filmovým světem prochází jako motiv. Od prostého, lidského dramatu Marty (1955), které ukázalo, že „malý“ příběh může mít obrovské srdce, po Martyho McFlye, jenž zosobnil hravost a paradox času. V tom je ironie i pravda: „velký“ Marty není jen jedna osoba, ale archetyp – spojení odvahy vyprávět a pokory vůči řemeslu. Ať už sledujeme ulítnutý skok v čase, nebo drásavou zpověď antihrdiny, odkaz Velkého Martyho nám připomíná, že film je nejživější, když riskuje, zve k dialogu a nenechá nás v klidu ani po závěrečných titulcích.
Co by vás mohlo zajímat: Pete Postlethwaite, Lukas Haas, hamnet, chloe zhao
