Velké naděje nejsou jen klasickým románem, ale i optikou, skrze kterou film opakovaně vypráví o iluzích společenského vzestupu, ceně za přejmenování sebe sama a o síle manipulace. Filmaři si tento příběh vybrali jako univerzální matrici pro drama o ambicích, třídě a identitě: od komorních adaptací po moderní aktualizace, kde se bahno močálů proměňuje v beton metropolí a šero panských sídel v chlad galerijních hal. Jde o příběh, v němž touha po lepším světě naráží na hranice svědomí a původu – a právě tenhle střet je pro film mimořádně fotogenický.
Režie si motivy překládá do obrazu: zchátralý dům jako vizuální metafora ztuhlého času, chiaroscuro světlo vyjímající tváře, které formovala vina i touha, kostýmy, jež vyprávějí o společenském tlaku. Kamera často rámuje hrdinu v průchodech a dveřích – mezi světy. Hudba vrstvením motivů napodobuje napětí mezi tím, co je dar, a co dluh. Ať už jde o poctivé „heritage“ podání nebo odvážný přesun do současnosti, klíčové je, že Pipova cesta je zrcadlem filmového průmyslu: i ten prodává naděje, které mohou být spásou i pastí.
Miss Havisham se stala archetypem filmové postavy, již definuje zastavené trauma a touha režírovat cizí city; Estella zase zosobňuje konstrukci ideálu, který je chladný, protože byl stvořen, ne nalezen. Figury mecenášů a „ochránců“ připomínají dnešní gatekeepery: mohou otevřít dveře, ale jejich dary mají podmínky. Velké naděje se proto ve filmu prolínají s žánry coming‑of‑age, romantického dramatu i společenské satiry. Každá adaptace tím znovu zkoumá, co stojí společenská mobilita, jaké je morální střízlivění po opojení snem a proč je pravá dospělost nemožná bez soucitu k vlastnímu původu.
Co by vás mohlo zajímat: Larry Linville, Wayne Rogers, Great Expectations, Anne Bancroft
