Yeti, legendární tvor z Himaláje, je ve filmu symbolem, který se neustále proměňuje podle doby i žánru. Jednou je to hrozivé zjevení v zasněžené pustině, jindy dobrosrdečný samotář skrývající se před lidmi. Filmaři jej používají jako plátno, na něž promítají strach z neznámého, romantiku neprobádaných hor i touhu po senzaci. Téma mýtus vs. realita se táhne napříč horory, dobrodružnými výpravami, mockumenty i rodinnými komediemi, a pokaždé klade jinou otázku: je Yeti důkazem, že svět stále skrývá tajemství, nebo jen zrcadlem našich předsudků?
Proměna zpracování je dobře vidět na efektech: od herců v těžkých kostýmech a stop-motion miniatur po digitální bestie s promyšleným pohybem srsti. Ledová krajina funguje jako samostatná postava; vítr, stopy ve sněhu a vzdálený řev budují napětí i bez jediného záběru na tvora. Filmy často pracují s pseudo-důkazy, nalezenými záznamy a mediálním humbukem, aby vyvolaly otázky po pravdivosti. V tom je Yeti ideální pro formát „nalezeného“ materiálu, kde hranice mezi dokumentem a fikcí zůstává záměrně nejasná.
Z kulturního pohledu odhaluje Yeti i to, jak Západ nahlíží na Východ: expedice, kolonizační optika a touha dobýt neznámé kontrastují s místními tradicemi a respektem k horám. V novějších dílech se objevují ekologické podtóny – Yeti jako metafora křehkosti vysokohorských ekosystémů a ztráty ticha. A když jej film zobrazí empaticky, mění se z netvora v monstrum i zrcadlo zároveň: bytost, která nám vrací náš strach, ale i naši schopnost soucitu.
Co by vás mohlo zajímat: Arielle Dombasle, mockument, Gene Gallerano, William Pisciotta
