The Madison je line dance z přelomu 50. a 60. let, který se stal nejen společenským fenoménem, ale i výrazným filmovým motivem. Jeho geometrická jednoduchost – řady tanečníků, opakující se kroky a volání figur – proměňuje těla v živou kompozici. Pro filmaře je to dar: koordinovaná choreografie slouží jako vizuální rytmus, drží rám a umožňuje režírovat zástup postav jako jeden organismus, přitom však nechává prostor pro individuální gesta a mikrodramata v tvářích či drobných odchylkách kroků.
Kanonickou filmovou stopu zanechal The Madison v Godardově Bande à part, kde se z „nevinné“ taneční vsuvky stává manifest filmové svobody. Dlouhé záběry, lakonický komentář a přesná práce s tichem i hudbou ztělesňují nový způsob vyprávění: příběh se nezastaví, jen se vypráví pohybem. Tato scéna inspirovala generace tvůrců, kteří skrze tanec hledali jiný časoprostor než klasický střih a dialog.
Jiný pól nabízí Watersovo Hairspray: „Madison“ je tu popový ohňostroj i sociální komentář. Volání figur („left, right, big strong M…“) se pojí s televizní estetikou doby a rozkrývá napětí okolo popkultury, rasové segregace i toho, jak masmédia kodifikují tělo a styl. Hudba Ray Bryant Combo dodává choreografii rázný puls, který film využívá k přesné montáži i humoru.
V širším kontextu film využívá The Madison jako nástroj mizanscény: linie těl kreslí obraz, opakování kroků vytváří dramaturgické „taktování“ a kolektivní rytmus připouští subverzi – stačí jeden krok mimo řadu a postava je rázem vyprávěcí pointou. I proto se Madison vrací v retrofilmech, muzikálech i reklamách a funguje jako citace, která jedním pohybem vyvolá éru, náladu i ironii.
Co by vás mohlo zajímat: Ben Schnetzer, Kevin Zegers, Daphne Maxwell Reid, James Avery





