Simona Šustková je středobodem komorního filmového příběhu o ženě, která tvoří film tam, kde je nejméně vidět: ve střižně. Dny a hlavně noci tráví nad materiálem, jenž je zároveň mapou cizích životů i zrcadlem toho jejího. Z nekonečného proudu záběrů skládá rytmus, hledá dech scén a rozhoduje, co zůstane, a co zmizí v tichu mezi střihy. Vztah s režisérem se přelévá mezi důvěrou a tlakem termínů, zatímco čas kape v podobě blikajících timecodů. Film sleduje, jak se z technické profese stává autorský akt – neviditelná ruka, která dává příběhu tvar i svědomí.
Vizuálně tlumený, zvukově citlivý snímek nechává mluvit detaily: šustění pásky, rytmus kláves, drobné váhání před stiskem mezerníku. Simona začíná ve střižně zasévat střípky vlastního života – vzpomínky, útržky hlasů, fotografie – a hranice mezi filmem, který dokončuje, a filmem, který žije, se nenápadně stírá. Město za okny je druhou postavou: tramvajové linky jako časové osy, neonové odrazy jako prchavé emoce, které je třeba zachytit, než vyšumí.
Tento příběh není klasickým portrétem, ale meditací o autorství, paměti a zodpovědnosti. Kdo vlastně vypráví – ten, kdo stojí před kamerou, nebo ten, kdo rozhodne, co uvidíme? Snímek pokládá otázky bez didaktiky, spoléhá na ticho, prázdno a přesně vybraný moment. V závěru se Simona musí rozhodnout, zda dá přednost „správnému“ oblouku, nebo pravdivé výpovědi. Ať už zvolí cokoliv, film připomíná, že skutečné drama se často odehrává v nepatrných rezech – tam, kde se rodí smysl.
Co by vás mohlo zajímat: Pavel Kuře, Albert Trnka, Daniela Žáková, Jan Neumann
