Roman Vojtek je pro české publikum ukotvený především na obrazovce, ale téma, které se s ním přirozeně prolíná světem filmu, je proměna hereckého výrazu mezi jevištěm a kamerou. V seriálových formátech s filmovým cítěním – ať už díky nárokům na výpravu, práci s detailem či dlouhodobé charakterové křivce – se Vojtek stal tváří příběhů, které chtějí působit stejně sugestivně jako celovečerní snímky. Kamera si žádá jemnost a přesnost; každé mrknutí nebo nádech má váhu, a právě tuto „filmovou drobnokresbu“ umí Vojtek využít k tomu, aby postavy působily civilně, živě a uvěřitelně.
Jádrem tohoto průniku je i způsob, jakým herec nese „čas“: film a kvalitní seriál často mapují celé epochy a vyžadují, aby se proměňovala nejen vizáž, ale i energie postavy, její tempo, držení těla, rytmus řeči. Vojtek patří k interpretům, kteří dokážou tyto proměny vykreslit nenápadně, bez přehnaných gest, a tím dodávají příběhům autenticitu. Když se navíc do vyprávění vetkne hudba nebo taneční prvek, těží ze svého hudebního a pohybového zázemí: rytmus v těle se promítá do rytmu scény a dialogu, což posiluje filmovost i v televizním formátu.
Výsledek? Divák získá pocit, že sleduje něco víc než jen epizodu – sleduje část „velkého plátna“ v obýváku. Ať už jde o rodinnou kroniku, vztahové drama nebo jemně humorné situace, Roman Vojtek představuje typ herce, který pomáhá stírat hranice mezi divadlem, televizí a filmem a přináší do českého audiovizuálního prostoru kontinuitu, řemeslnou jistotu a lidské teplo, díky nimž příběhy zůstávají v paměti.
Co by vás mohlo zajímat: Clea DuVall, Andrea Kerestešová, Alžbeta Stanková, kráska v nesnázích
