Polabí: Tady jsme doma jako filmová výpověď spojuje intimní portrét krajiny s pozorným nasloucháním lidem, kteří v ní žijí. Kamera sleduje tok Labe od ranních mlh nad lužními lesy až po podvečerní šum nábřeží, a z obyčejných chvil skládá neokázalou kroniku místa. Film si všímá detailů – stop po povodních na omítkách domů, stínů jeřábů na zlatých polích i tichého rytmu nádraží – a proměňuje je ve vizuální partituru, v níž se kraj a člověk navzájem odrážejí. Vzniká tak obraz Polabí jako prostoru, kde se tradice a současnost střetávají bez patosu, zato s lidskou měrou.
Tvůrci volí mozaikovitou stavbu a propojují pozorování s citlivě vedenými rozhovory. Dlouhé záběry dávají vyniknout dechům ročních období, zatímco hudba vychází z místních zvuků: klepání okenic ve větru, šumění rákosí i vzdáleného dunění továrny. Řeka tu není kulisa, ale postava – nese paměť i změnu, přináší úrodu i neklid. Setkáme se s rybářem, který zná slepá ramena jako vlastní dlaň, s učitelkou připravující dětský sbor na dožínky, i s nově příchozí rodinou hledající zakořenění. Jejich hlasy nesoutěží; skládají se do společného chorálu.
Výsledkem je film o domově, jenž nevysvětluje, ale dopřává čas cítit. Tady jsme doma se stává refrénem, který neznamená uzavření před světem, nýbrž přijetí odpovědnosti za kraj, jenž nás formuje. Záběry ranní rosy na cukrové řepě střídá noční reflektor na komíně a mezi nimi se rodí otázka, co všechno musí místo unést, aby mohlo dál být domovem. Polabí tu stojí jako zrcadlo středoevropské zkušenosti: plynutí, práce, paměť a nová energie, jež společně vytvářejí filmový obraz, který dlouho doznívá.
Co by vás mohlo zajímat: Sherlock Holmes, robert dow, Kristýna Badinková Nováková, Saša Rašilov nejml.
