Ve světě filmu se často mluví o tom, jak obraz a zvuk společně vytvářejí význam. Téma, které tímto průsečíkem prochází, je poetika ticha a detailu – a s ním i jméno Ondřej Volejník, které mnohým evokuje cit pro rytmus, drobnokresbu a prostor mezi slovy. Ať už si ho představíme jako tvůrce, spolupracovníka nebo pozorného glosátora, právě skrze něj lze popsat, jak nenápadné prvky dokážou převzít roli vypravěče. Ticho není prázdnota: je to plnohodnotná dramaturgická volba, která dává vyniknout gestu, pohledu i světlu v záběru.
Volejníkova perspektiva – v tom nejširším smyslu – připomíná, že film stojí na přesném dávkování informací. Kapka vody na parapetu může říct víc než rozsáhlý dialog, vzdálený zvon v pozadí posune scénu do jiného času. Detail není ornament, ale klíč; ticho není pauza, ale věta. Když se kamera na chvíli zastaví a střih dá prostor doznívání, divák se stává aktivním účastníkem, který dotváří význam. Takový přístup vyžaduje trpělivost i odvahu – a především důvěru ve vnímavost publika.
Zásadní je také spolupráce. V postprodukci se rodí puls scény: zvukař, střihač, kolorista i autor hudby skládají křehkou rovnováhu, kde jediný příliš okatý podkres zničí křehkou intimitu. Spolupráce se tu nepočítá na jména, ale na naslouchání. A právě naslouchání je dovednost, kterou film dlouho podceňoval – než se ukázalo, že ticho dokáže přitáhnout pozornost silněji než crescendo. V dokumentu i hraném filmu pak mizí hranice: realita se vpíjí do fikce a drobné chvění okamžiku je cennější než velké gesto.
V době streamingu, kdy se obrazy tříští napříč obrazovkami, funguje takový přístup jako protilátka k přepálené okázalosti. Rozpoznatelný rukopis nevzniká z přebytku, ale z ukázněného výběru. Ať už jméno Ondřej Volejník pro někoho znamená konkrétního spoluautora, nebo spíš kompas citlivé filmařiny, v obou případech ukazuje, že nejhlasitější bývá to, co je na plátně slyšet jen potichu.
Co by vás mohlo zajímat: Martina Preissová, Petr Buchta, Babou Ceesay, David W. Zucker
