Platforma Netflix (často omylem psaná jako „neftlix“) se stala symbolem proměny filmového světa. Změnila nejen způsob, jakým diváci filmy sledují, ale i to, jak vznikají, financují se a jak se o nich mluví. Streamovací model narušil tradiční kinodistribuci: některé tituly míří do online katalogu bez dlouhého čekání, jiné dostávají omezené uvedení v kinech jen kvůli festivalům a cenám. Tato pružnost otevřela dveře odvážnějším projektům, současně však vyvolala debatu o tom, kde má film „správně“ žít – na velkém plátně, nebo doma.
Netflix spoléhá na data a algoritmy, které formují rozhodování o žánrech, hercích i délce stopáže. To vede k produkci filmů, které lépe cílí na konkrétní publikum, ale někdy se přibližují předvídatelným trendům. Pro tvůrce je to přesto šance: vznikají komorní dramatické snímky i velkolepé projekty, na něž by dříve těžko někdo našel rozpočet. Zároveň se stírá hranice mezi filmem a minisérií; dlouhé příběhy se rozprostírají do epizod, zatímco filmy se učí pracovat s rytmem „binge-watchingu“.
Výrazným přínosem je globalizace obsahu. Díla v různých jazycích překračují hranice rychleji než kdykoli dřív a lokální produkce se přes noc mohou stát světovými událostmi. Pro evropské i české filmaře to znamená nová partnerství a přístup k publiku, které by kinodistribuce nemuselo dosáhnout. Napětí mezi festivalovou prestiží a masovým dosahem tak dostává novou dynamiku. Ať už „neftlix“ píšeme správně či nikoli, jeho vliv je zřejmý: film dnes existuje v hybridním ekosystému, kde se velké plátno a stream navzájem doplňují i vyzývají.
Co by vás mohlo zajímat: Eric Pierpoint, Alien Nation, Pavel Nečas, okresní přebor
