Jméno Matyáš Chochola se obvykle spojuje s výtvarným uměním, performancí a instalacemi, ale jeho svět se překvapivě snadno protíná s kinem. Jeho objekty, rituály a prostorové kompozice totiž fungují jako živé scény, kde se divák neocitá jen v roli pozorovatele, ale stává se kamerou v pohybu. Kroky po galerii připomínají travellující záběr, vrstvení materiálů evokuje střih a zvuková složka – od šepotu po rezonující vibrace – supluje filmový sound design. Vzniká tak zážitek, který má blízko k filmu, přestože se odehrává bez plátna.
Filmový jazyk se u Chocholy rozplývá do prostoru: mizanscéna není uzamčena v rámu, ale rozlévá se do všech stran. Symboly, mytologie a pop-kultura se tu srážejí v dynamických obrazech, které by kamera mohla libovolně číst jako volnou, snovou naraci. Každý objekt nese lehce jiný význam podle úhlu pohledu, jako by šlo o vícezáběrovou scénu s paralelní montáží. I světlo a stín hrají roli dramaturgie, mění rytmus a náladu, podobně jako by to činil zkušený střih v postprodukci.
Pro filmaře je Chocholův přístup zásobárnou nápadů: od experimentálního filmu přes hudební videa až po dokument, který nechá rituál proběhnout a jen mu citlivě naslouchá. Jeho materiálová poezie – kombinace organického a syntetického – volá po detailu, makro-záběru, po práci s texturou a rytmem. Mise-en-scène tu není dekor, ale síť vztahů, do níž může kamera vstoupit a stát se spolutvůrcem příběhu. Zároveň inspiruje k hybridním formám, kde se performance mění v děj a instalace v kulisu, která dýchá.
Možná právě proto působí Chocholovy projekty jako film bez okrajů: proud obrazů, v němž si divák skládá vlastní verzi scénáře. Propojení výtvarné akce a kinematografického myšlení otevírá cestu k novým způsobům vyprávění – ne lineárním, ale zkušenostním. Matyáš Chochola ukazuje, že kino nemusí začínat projekcí; může vzniknout v momentě, kdy se světlo dotkne objektu a divák se dá do pohybu.
Co by vás mohlo zajímat: Natálie Řehořová, Michal Kern, Jedna bitva za druhou, Chase Infiniti
