V českém filmu existuje téma, které se vrací znovu a znovu: jak obrovskou sílu mohou mít vedlejší role. A málokdo to ztělesňuje tak přesvědčivě jako Jan Libíček. Jeho přirozená komika, klidná energie a nezaměnitelná lidskost měnily drobné výstupy v momenty, které si diváci pamatují dlouhá léta. V éře šedesátých a sedmdesátých let se z něj stal vzor charakterního herce, jenž dokázal jedním pohledem, nádechem či drobným gestem pevně ukotvit scénu, rozsvítit komediální timing a zároveň ji naplnit něhou.
Libíček připomíná, že film není jen o hlavních hrdinech. Režiséři ho často obsazovali tam, kde bylo třeba nastavit tón: od úvodního gesta, které publikum vtáhne, až po jemnou pointu, jež uzemní i nejdivočejší situaci. Jeho fyzická přítomnost bývala zdrojem gagů, ale nikdy ne samoúčelně. Uměl převést „typ“ v postavu – dát jí rytmus, slabost i laskavost. Práce s tichem, drobná mimika a přesná pauza působily jako skrytá partitura, podle níž se řídil celý ansámbl.
V tradici české komedie, kde „malé“ role často kradou scény, Libíček ukázal, že empatie je největší efekt. Jeho postavy nebyly jen kulisou, ale nositelem nálady a měřítkem lidskosti, podle nějž se posuzuje i hlavní hrdina. Možná i proto jsou jeho výstupy v televizních reprízách tak vděčné: přinášejí pocit domova, humor bez krutosti a lehké pohlazení po duši.
Dnes je jeho odkaz aktuálnější než dřív. V době honby za „velkými“ příběhy nám připomíná, že síla filmu vyrůstá z drobnokresby. Pro filmaře je inspirací v ekonomii herectví a práci s detailem, pro diváky v důkazu, že laskavý humor nestárne. Ať už v digitálně restaurovaných kopiích, na festivalech či v domácím obýváku, Jan Libíček dál propojuje generace – jako tichý průvodce, který ze scény nikdy skutečně neodešel.
Co by vás mohlo zajímat: Legenda o Zorrovi, Pane, vy jste vdova!, Otto Šimánek, The Bookie and the Bruiser
