Jméno Hugh Jackman se ve filmovém světě stalo zkratkou pro všestrannost: jedním dechem evokuje drsnou fyzickou přítomnost akčního hrdiny a zároveň noblesu muzikálového showmana. V jeho kariéře se organicky prolíná disciplína divadla s rytmem blockbusterů, jako by mezi pódiem a plátnem neexistovala hranice. Jackmanovy role často zkoumají, co všechno herec i postava vydrží – tělo jako nástroj vyprávění, hlas jako zbraň emocí a osobní šarm jako pojivo mezi žánry.
Ikonický Wolverine mu dal status globální hvězdy, ale také příležitost přetvořit stereotyp superhrdiny: od ostrých drápů a suchých hlášek k vyprávění o zranitelnosti, stárnutí a ceně vykoupení, které vyvrcholilo komorněji laděným Loganem. Jackman tu ukázal, že komiksová adaptace může zrát s publikem – méně pózy, více lidskosti. Zároveň tím nastavil laťku, jak charismatem i fyzickou proměnou ukotvit fantazii ve věrohodných emocích.
Na druhé straně spektra stojí jeho muzikálová tvář. V Les Misérables vsadil na syrové, herecky motivované zpívání a v The Greatest Showman na nakažlivou energii showbyznysu, kde je iluze vědomě přiznaná a přesto účinná. Jackman tím připomněl, že filmový muzikál může být současně divácký i osobní – melodie se mění v příběh a choreografie v dramatický oblouk. Soundtracky žijí vlastním životem, ale jejich síla je ukotvena v hereckém nasazení.
V thrillerech typu The Prestige pak rozvíjí téma posedlosti a dvojí identity – motiv, který zrkadlí i jeho kariéru: balanc mezi velkolepým spektáklem a intimní studií charakteru. A když se k adamantiovým drápům po letech vrací, nejde jen o nostalgii; je to test, zda lze mýtus obnovit novou perspektivou. Jackman tak funguje jako most mezi zábavou a upřímností – důkaz, že hvězda může být současně atletem, vypravěčem i hostitelem velké filmové show.
Co by vás mohlo zajímat: Rossif Sutherland, keeper, Gigi Hadid, Amber Tamblyn
