Homér je paradoxně jednou z nejfilmovějších postav dějin literatury, ač nikdy neviděl kameru. Jeho epické vzorce – odysseovská pouť, touha po návratu (nostos), pád kvůli hybris) – prostupují kinematografii napříč žánry. Od historických velkofilmů, které přímo adaptují báje o Tróji a Íthace, až po moderní transpozice do současnosti, film znovu a znovu převyprávěje poetiku Homéra: putování rozbitým světem, střety s pokušením (sirény), setkání s monstrózním (kyklop) i testy věrnosti a identity. Motiv cesty domů je přítomen v road movie, retro-noiru i v současných seriálových sázech, které rozvíjejí epizodičnost antických zpěvů.
Tvůrci si z Homéra berou nejen témata, ale i rytmus: epizodní struktury umožňují střídání tónů, od komiky k tragice, podobně jako „zpěvy“ původního eposu. Moderní filmy posouvají perspektivu – dávají hlas Penelopě, zpochybňují heroismus Achilla, nebo překlápějí bájné překážky do podobenství o třídě, rase či paměti. Homerovské motivy se tak objevují v americkém Jihu, v anime budoucnosti i v evropském artu: krajina nahrazuje moře, blues supluje rapsodický zpěv a kamera dlouhými jízdami materializuje nekonečné bloudění.
Film zároveň přidává vlastní „epiku“: hudební leitmotivy jako moderní invokace múz, vizuální efekty coby novodobé bohy a montáž, která zhušťuje čas i prostor podobně, jako to kdysi činilo ústní podání. Když se dnes mluví o hrdinské cestě, málokteré dílo stojí mimo Homérovu stopu. Ať už jde o přímé adaptace, ironické variace či skrytá intertextová mrknutí, Homér a film se potkávají v touze vyprávět o člověku, který se ztratí, aby se mohl vrátit – třeba jiný, ale pravdivější.
Co by vás mohlo zajímat: wil wheaton, Lupita Nyong’o, válka skladů, storage wars
