Hideo Kojima je jedním z mála herních autorů, kteří systematicky bourají hranice mezi kinem a interaktivní zábavou. Od Metal Gear po Death Stranding staví své projekty jako audiovizuální celky s propracovanou režií, důrazem na mizanscénu, rytmus střihu a práci s kamerou, která napodobuje skutečnou optiku. Nejde jen o dlouhé filmové scény, ale o promyšlenou filmovost v samotném designu: napětí stealth pasáží připomíná hitchcockovskou gradaci, motivy identity a kontroly komunikují skrze kompozici záběru, barvy a zvuk.
Kojima zároveň aktivně propojuje herní produkci s filmovým světem skrze tvůrce a herce. V jeho hrách se objevují osobnosti jako Norman Reedus, Mads Mikkelsen, Léa Seydoux či režiséři Guillermo del Toro a Nicolas Winding Refn – často ve formě digitalizovaných podob a performance capture. Z nesplněného hororového projektu P.T./Silent Hills s del Torem se vyvinula tvůrčí spolupráce, která vyvrcholila ve výrazně filmovém Death Stranding, kde herecké výkony a režijní vedení stojí na úrovni velkých thrillerů.
Formálně Kojima přejímá a ohýbá filmovou gramatiku: používá titulky a kreditní sekvence jako významotvorný prvek, pracuje s dlouhými záběry, paralelním střihem i diegetickým zvukem. Herní kamera se chová jako objektiv, s důrazem na hloubku ostrosti, lens flare a barevné gradace – tedy postupy běžné ve filmu. Tím dává hernímu médiu autorství blízké kinematografii a otevírá debatu o tom, co je „režie“ v interaktivním prostoru.
Poslední roky navíc potvrzují ambici přesáhnout do screenových formátů naplno: Kojima Productions založilo divizi pro film, televizi a hudbu, na festivalech se promítal dokument Hideo Kojima: Connecting Worlds a autor veřejně teasuje nové mezimediální projekty s filmovými tvůrci. Výsledek? Kojima nevnímá film a hru jako soupeře, ale jako dvě nádoby, které lze prolévat tam a zpět, aby vznikaly zážitky, jež jsou emocionálně filmové a zároveň nezaměnitelně interaktivní.
Co by vás mohlo zajímat: face/off, Junichi Okada, Gary Sinise, Jeremy Jackson
