V posledních letech se hranice mezi filmem a televizí výrazně stírá a jedním z viditelných důkazů je, jak herci dokážou přenést filmovou intenzitu do seriálového prostředí. Elliot Villar je výmluvným příkladem: jeho znepokojivá, přitom lidsky ukotvená energie v roli Fernanda Very v seriálu Mr. Robot ukazuje, jak může psychologicky vrstevnatý antagonista formovat vyprávění s přesností známou spíše z nezávislého filmu než z běžné televize. Kamera, která se nebojí detailu, práce se stínem a tichými pauzami, i pečlivé budování napětí – to vše připomíná filmovou poetiku, do níž Villar vnáší sevřený, syrový herecký projev.
Villarovo pojetí zločince, který je zároveň katalyzátorem proměny hlavního hrdiny, dobře ilustruje, proč jsou „vedlejší“ postavy ve filmovém světě tak zásadní. Síla vedlejší postavy nespočívá v množství scén, ale v tom, jak hluboko zasáhne příběhové osy: vytváří tlak, nastavuje morální zrcadlo a rozrušuje divákovy jistoty. Tady se potkávají nároky filmové dramaturgie s precizností seriálového dlouhého oblouku – konflikt není jednorázový výbuch, spíš se plíží a roste, až nakonec definuje tón celého díla.
Na Villara je inspirativní i propojení divadelní disciplíny s kamerovým minimalismem. Film a televize dnes těží z herectví, které pracuje s detailem – pohled, mikrogesto, zlom v hlasu. V takto nastavené estetice má charakterový herec mimořádnou hodnotu: jeho přítomnost je nezapomenutelná, i když je na scéně jen krátce. Tvůrci díky tomu šetří expozicí a místo vysvětlování nechávají vyznívat obraz a tempo. Elliot Villar tak ztělesňuje trend, v němž se filmový jazyk přelévá do seriálů a proměňuje způsob, jakým na obrazovce chápeme hrdiny, padouchy i šedé zóny mezi nimi.
Co by vás mohlo zajímat: Disclosure Day, Michael Gaston, Tommy Martinez, Batman: Druhá část
