Setkání filmu a popové písně má ve středoevropském kontextu jedinečnou tvář, a tou je tvorba Dušana Rapoše. Jeho snímky dokazují, že hudba nemusí být jen kulisou; stává se dějem, rytmem vyprávění i emocionálním kompasem postav. Rapošův autorský rukopis spojuje filmovou romantiku s chytlavými melodiemi tak těsně, že divák odchází z kina s příběhem v hlavě a refrénem na jazyku.
Ikonická Fontána pre Zuzanu a její pokračování vystihly puls doby: touhu po svobodě, nejistoty dospívání i sílu prvních lásek. Popové balady a rockové nálady zde nejsou doprovod, ale stavební kámen dramatických oblouků. Spolupráce s hudebníky dodává filmům identitu, která překračuje hranice žánrů i států – ať už jde o hity 80. a 90. let, nebo pozdější návraty k písničkářské poetice.
Rapoš přitom hudební film chápe široce. V historickém dramatu Cinka Panna proměňuje etnické motivy v nositele paměti a kultury, zatímco Muzzikanti citlivě mapují pohraniční kraj, kde se lidové, country i rockové motivy mísí s příběhy o kořenech a sounáležitosti. Dokumentární projekty o hudebních ikonách ukazují, že pro Rapoše je písnička zároveň archivem emocí – a film způsobem, jak tento archiv otevřít publiku.
Jeho estetika klipové montáže, práce s leitmotivy a důraz na zvukovou dramaturgii posouvají vyprávění vpřed: refrén se vrací jako vzpomínka, modulace tónin mění perspektivu postav a ticho má stejnou váhu jako velký chorus. Díky tomu Rapoš propojuje generace diváků i různé národní tradice a stává se mostem mezi slovenskou a českou popkulturou.
Debata, zda jde o kýč, nebo o poctivou emoci, je u něj vlastně smysluplná součást recepce. Rapošova filmová hudebnost totiž pracuje s prvky, které jsou přímočaré a sdělné – a právě tím se dotýká kolektivní paměti. Ukazuje, že když film vezme hudbu vážně, může se z písně stát dějinný dokument i intimní deník jedné generace.
Co by vás mohlo zajímat: Chlapci a chlapy, Chlapci a chlapi, Fontána pro Zuzanu, Jak básníkům chutná život
