Čtyři slunce jako filmové téma rozsvěcují obyčejný český maloměstský den životními paprsky, které hřejí i pálí. V centru stojí rodina, jež balancuje mezi odpovědností a touhou utéct před rutinou. Z drobných nedorozumění, nesplněných přání a křehkých slibů vzniká mozaika, která se v tuzemské kinematografii často objevuje: laskavé, ale neúprosné pozorování každodennosti. Název tu funguje jako metafora pro několik zdrojů světla a gravitace – různé postavy, ideály a iluze, které hrdiny přitahují i od sebe odtlačují.
Film se opírá o civilní herectví, dialogy, které znějí, jako by vznikly v hospodě za rohem, a kameru, jež nenápadně sleduje vzestupy a pády jednoho kluka na prahu dospělosti, unaveného dospělého, který se teprve učí být tátou, i podivínského „průvodce“ nabízejícího snadná vysvětlení složitých věcí. Humor a melancholie se střídají jako počasí: svěží ráno naděje, odpolední přeháňka zklamání, večerní ticho smíření. Hudba i ticho tu mají stejnou váhu; obojí nechává doznít to, co mezi lidmi zůstává nevyřčeno.
Z filmového hlediska je na Čtyřech sluncích podstatné, jak nenásilně spojují sociální realismus s jemnou poetikou. Vyprávění nehoní velké zvraty, spíš sleduje, jak se vztahy drobně posouvají – a právě v těchto milimetrech se rodí skutečné drama. Čtyři „slunce“ nejsou hrdinové bez chyb, ale světla, podle nichž se dá tápat tmou: rodina, láska, přátelství a víra v to, že i nezdar lze proměnit v nový začátek. A proto snímek funguje i mimo svůj čas a místo – jako tichá připomínka, že obyčejnost má na plátně sílu, když se na ni díváme upřímně.
Co by vás mohlo zajímat: Konfident, Rafťáci, The Astrology House, Bronson Webb
