Craig Gillespie patří mezi tvůrce, kteří zábavním stylem otevírají nepohodlná témata: slávu jako měnu, obraz jako zbraň a outsiderství jako zdroj síly. Jeho filmy propojuje linie, v níž se realita láme pod tlakem mediálního pohledu. Ať už sledujeme plachého hrdinu v Lars and the Real Girl, sportovní skandál a tabloidní stroj v I, Tonya, punkově pojatou proměnu v Cruelle nebo davovou investiční vzpouru v Dumb Money, vždy jde o to, jak se identita rodí z příběhů, které o sobě vyprávíme – a které o nás vyprávějí druzí.
Gillespie rád kombinuje černý humor s empatií. Žánr ohýbá tak, aby vyjevoval trhliny v obraze „amerického snu“: jeho hrdinové jsou často podceňovaní, excentricky odlišní či morálně nejednoznační. Sázkou na rytmickou montáž, výrazné needle‑drops a svižnou kameru vytváří energii, která se přelévá mezi satirou a dojetím. V I, Tonya nechává postavy mluvit přímo do kamery a staví proti sobě rozporné verze téže události; v Dumb Money zase rozsekává vyprávění na proud hlasů, memů a notifikací, čímž kopíruje digitální nervozitu doby.
Jeho filmy nejsou jen stylovou jízdou. Zkoumají, jak funguje veřejná reputace: kdo má právo rámovat události, kdo je obětí, kdo profitujícím vypravěčem. Gillespie často přebarvuje „padouchy“ do odstínů šedi a z „nepravděpodobných“ hrdinů dělá zrcadlo společnosti, která dokáže člověka zároveň vynést i semlít. V tom spočívá jejich přitažlivost: bavit a přitom nenápadně klást otázky po vině, moci a odpovědnosti.
V éře virálních kauz a rychlých soudů jeho práce propojuje film se světem médií a popkultury. Ukazuje, že příběh je kapitál – a že boj o jeho kontrolu je často dramatičtější než zdánlivé „fakty“. Právě tím se Craig Gillespie stává vypravěčem našich paradoxů: nutí nás fandit outsiderům, ale zároveň nás nutí přemýšlet, jak jsme se k jejich legendám sami připsali.
Co by vás mohlo zajímat: avatar: legenda o angovi, Buldok z Poděbrad, Emily Beecham, Eve Ridley
