Arthur Conan Doyle nevstoupil do dějin kinematografie jen nepřímo skrze své knihy, ale jako autor, jehož postavy a motivy pomáhaly formovat filmový jazyk. Nejviditelnější stopu zanechal Sherlock Holmes – už rané němé snímky definovaly jeho siluetu s lulkou a deerstalkerem, které literatura výslovně nediktovala, ale film je zpečetil jako vizuální ikony. Od krátkometrážního „Sherlock Holmes Baffled“ až po klasické série s Basilem Rathbonem přetvářel Hollywood detektivní archetyp do podoby, která dokázala odolat času.
Každá éra si Holmese vyprávěla po svém. Temně gotická adaptace „Pes baskervillský“ ve verzi studia Hammer s Peterem Cushingem a Christopherem Leem využila mlhami zalité vřesoviště k napětí mezi racionalitou a pověrami, které Doyle tak rád konfrontoval. Později Guy Ritchie vnesl do postavy kinetiku moderního blockbusteru: vizualizace dedukce, rozfázované souboje a důraz na partnerství Holmes–Watson (Robert Downey Jr. a Jude Law) ukázaly, že logika může být na plátně stejně dynamická jako akce.
Neméně plodná byla filmová dráha druhé Doyleovy slavné linie – dobrodružství profesora Challengera. Ztracený svět (1925) s průkopnickými trikovými efekty Willise O’Briena otevřel bránu dinosauřím spektáklům a naznačil cestu ke „King Kongovi“ i celému pozdějšímu dinosauřímu kánonu. Remaky a reinterpretace v 60. letech jen potvrdily, že Doyleův mix vědy, skepse a úžasu je pro film živnou půdou.
Filmový svět zároveň rád testuje pružnost Doyleova odkazu: Wilderova „Soukromý život Sherlocka Holmese“ odkrývá intimnější roviny mýtu, „Young Sherlock Holmes“ zkoumá původ legendy a novější projekty typu „Enola Holmes“ rozšiřují rodokmen i pravidla hry. Ať už jde o věrné adaptace, anebo odvážné variace, společným jmenovatelem je filmová imaginace, která z Doyleových stránek těží vizuální nápaditost, napětí mezi rozumem a tajemnem i nevyčerpatelnou přitažlivost charismatických vyšetřovatelů a badatelů.
Co by vás mohlo zajímat: Ravi Aujla, Max Irons, dallas, Larry Hagman
