Albert Trnka jako průsečík filmu a paměti je téma, které se dá číst jako filmový esej o kontinuitě a proměně. Samotné příjmení nese v českém kontextu ozvěnu rukodělné poetiky a loutkářského řemesla, ať už jej chápeme jako skutečnou osobnost, nebo jako symbolickou postavu. Skrze “Alberta Trnku” se ve filmu otevírá spor o duši obrazu: mezi dotykem ruky a sterilní dokonalostí digitálu, mezi trpělivostí políček a okamžitostí renderu, mezi tichým ateliérem a hlučným světem platforem. Takové téma dovoluje vyprávět o cestě tvůrce, který hledá tón, jenž nezní ani retro, ani módně – ale pravdivě.
V dramatizaci i dokumentu může “Trnka” procházet scénami, které film miluje: stmívání ve střižně, záře lampy nad pracovním stolem, festivalové foyer těsně před projekcí. Rozhovory s producenty, nejistota grantových komisí, drobné porážky i tiché triumfy – to vše tvoří rytmus, kde se estetika střetává s realitou výroby. Téma ukazuje, že chyba může být švem, který drží látku pohromadě, a že nedokonalost nese emoci, již software neumí naprogramovat. V tom spočívá pocta české škole obrazotvornosti: ne simulovat svět, ale znovu jej vyrobit.
Albert Trnka se tak stává metaforou autorství ve věku spolupráce: film je kolektivní, a přesto v něm zůstává podpis. Může vzniknout hraný portrét, esejecký dokument i hybrid, kde živý záběr promlouvá s animací. Společným jmenovatelem je otázka: jak uchovat teplo příběhu, když vše kolem chladne na čísla a formáty? Odpovědí není nostalgie, ale důvěra v proces – v rám, rytmus a světlo, které dává věcem tvar. Ať je Albert Trnka kdokoli, jako téma nám připomíná, že film začíná hlínou pod nehty a končí v očích diváka.
Co by vás mohlo zajímat: Michal Jankovský, Pavel Kuře, Simona Šustková, Daniela Žáková
