Film Pane, vy jste vdova! patří mezi nejvýraznější české bláznivé komedie a ani po desetiletích neztratil nic ze své přitažlivosti. Od premiéry uplynulo více než půl století, přesto si snímek stále drží pověst výjimečně nápadité podívané, která spojuje absurdní humor, černou komiku, sci fi motivy i hereckou přesnost. Za jeho vznikem stáli Václav Vorlíček a Miloš Macourek, dvojice, která uměla proměnit fantazii ve filmový svět plný nečekaných zvratů, podivných vynálezů a brilantních gagů.
Na první pohled jde o rozpustilý příběh z vymyšleného království, kde se po jedné nešťastné události začne mluvit o zrušení armády a do děje vstoupí spiknutí, atentát i výměny mozků. Pod touto hravou slupkou ale film nesl i jasný otisk doby. Tvůrci do něj nenápadně vložili protest proti poměrům po roce 1968 a právě tahle skrytá rovina dává komedii další význam.
Jak vznikal příběh o transplantacích mozků
Vorlíček s Macourkem začali námět rozvíjet během pobytu na chorvatském ostrově Hvar. Na scénáři pak pracovali dlouho a opakovaně ho měnili. Impulzem se stala mimo jiné světově sledovaná zpráva o první úspěšné transplantaci srdce, kterou provedl chirurg Christiaan Barnard. Autoři si řekli, že když medicína dokáže takový zákrok, filmová fantazie může zajít ještě dál a pohrát si s představou přenášení mozků mezi různými těly.
Právě to otevřelo cestu k základnímu komickému principu celého filmu. Muž se může ocitnout v ženském těle, nebezpečná vražedkyně v těle krásné ženy a z vědeckého experimentu se rázem stává groteskní chaos. Scénář se přitom nerodil lineárně. Kdykoli přišel některý z autorů s lepším nápadem, byli ochotni přepsat celé pasáže, jen aby výsledek působil ještě odvážněji a vtipněji.
Ozvěna okupace ukrytá do humoru
Vedle medicínské inspirace vstoupila do filmu i zkušenost s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Když autoři po srpnu 1968 sledovali tanky v ulicích, začali přemýšlet, jak svou frustraci převést do satiry. Rozhodnutí filmového krále rozpustit armádu tak nebylo jen bláznivým nápadem do komedie, ale i ironickou reakcí na tehdejší realitu.
Protože cenzura byla citlivá, muselo se postupovat opatrně. Uniformy vojáků byly navrženy tak, aby nepřipomínaly sovětský vzor a spíš vyvolávaly dojem přepjaté diktátorské stylizace. Přesto se nevyhnulo škrtům. Z filmu zmizela scéna, v níž postavy při tenisu mluvily o významu armády a vládnutí. Podle vzpomínek šlo o pasáž, v níž se objevovala zcela zřetelná kritika totalitních poměrů, a právě proto musela pryč.
Americká stopa a jméno Stuart Hample
Na pozadí vzniku filmu stál i neuskutečněný americký projekt. Po úspěchu snímku Kdo chce zabít Jessii? se objevila možnost zahraničního remaku a do spolupráce byl přizván americký scenárista a výtvarník Stuart Hample. Producent Bill Snyder dokonce přijel do Prahy a jednání vypadala slibně. Jenže vše zastavil srpen 1968 a změněná politická situace.
Jméno Stuart Hample nakonec autoři využili alespoň ve svém novém filmu a dali ho jedné z postav. Té se ujal Jiří Hrzán, který vytvořil nezapomenutelnou figuru astrologa zataženého do královského spiknutí. I to je příklad, jak Vorlíček s Macourkem dokázali proměnit reálnou okolnost v součást filmového světa.
Nebezpečné natáčení a odvaha Ivy Janžurové
Natáčení se neobešlo bez momentů, které dnes působí až neuvěřitelně. Jedna z nejslavnějších historek se váže k záběru, kdy je na hlavě Evelyny Kelettiové rozstřelen diadém. Protože herečka nechtěla mít na hlavě pyrotechniku, byl přivolán zkušený pyrotechnik Jiří Berger. Režisér po něm chtěl, aby si přinesl něco na střílení. Berger si tedy obstaral malorážku.
Když Iva Janžurová uviděla, že se nebude trik řešit efektem, ale skutečnou střelbou, pochopitelně ji to vyděsilo. Přesto si ozdobu nasadila a z přibližně patnácti metrů padl ostrý výstřel. Záběr se podařil, jenže Janžurová měla pocit, že kvůli strachu nehrála ideálně, a chtěla scénu opakovat. Tato situace dobře ukazuje profesionalitu herečky i míru rizika, které tehdejší filmaři podstupovali.
Praktické efekty místo trikových počítačů
V době vzniku filmu neexistovala digitální postprodukce v dnešním smyslu, a tak se vše řešilo fyzicky. Tvůrci museli být vynalézaví a spoléhat na maskéry, modeláře i technické triky přímo na place. Díky tomu vznikly scény, které působí přesvědčivě i dnes. Když si postava připíná punčochu zavíracím špendlíkem přímo ke stehnu, nejde o skutečné poranění, ale o pečlivě vytvořené latexové pouzdro.
Stejně působivě byla vyřešena i useknutá ruka krále Oskara XV. Z rány vytéká modrá krev, protože panovník má modrou krev doslova i obrazně. Efekt vznikl pomocí obyčejné obarvené tekutiny, která byla vedena nenápadnou hadičkou. Vorlíček si navíc nebyl jistý, zda diváci v zahraničí podobně absurdní nápad přijmou, a některé záběry proto doplňoval dodatečně. Ukázalo se ale, že právě tyto momenty patří k nejpamátnějším.
Herci, improvizace a drobné zvláštnosti
Obsazení filmu je mimořádně silné. Vedle Ivy Janžurové, Jiřího Sováka, Miloše Kopeckého, Františka Filipovského nebo Čestmíra Řandy se ve filmu mihne i Zdeněk Svěrák v malé roli divadelního kritika. Roli krále měl původně hrát někdo jiný a také u postavy Evelyny se zvažovalo jiné obsazení, ale výsledná sestava se ukázala jako ideální.
Vladimír Menšík do filmu přinesl svou typickou živelnou improvizaci. Ve scéně, kde měl pronést určené označení vojenské jednotky, místo toho vypálil repliku odkazující k Ivančicím, tedy ke svému rodišti. Právě podobné spontánní zásahy často dodávaly Vorlíčkovým komediím další vrstvu života.
Zajímavostí je i to, že Helena Růžičková, která ztvárnila vražedkyni Stubovou, se nakonec neobjevila v titulcích. Zpočátku ji to mrzelo, ale později poznala, že si ji publikum s filmem spojuje naprosto pevně. Lidé ji na ulici oslovovali filmovou hláškou a připomínali si její roli natolik živě, že oficiální uvedení v titulcích přestalo být podstatné.
Natáčení, které bolelo i mimo kameru
Nejnepříjemnější zkušenost si odnesl Otto Šimánek. Ve scéně, kde je jeho useknutá hlava umístěna v záhonu růží, musel herec zalézt do vykopané jámy a být zasypán hlínou až po krk. Natáčení trvalo jen krátce, ale až potom se ukázalo, že v zemině byli červení mravenci. Šimánek během záběru vydržel jejich bolestivé kousance, aniž by dal najevo jakýkoli pohyb. Štáb tak až dodatečně zjistil, jak nepříjemnou situaci herec podstoupil.
Podobně náročná byla i příprava některých figurín a modelů pro sanatorium profesora Somra. Vznikaly podle anatomických podkladů a za pomoci odborných konzultací, aby působily přesvědčivě. I v tom se ukazuje pečlivost, s jakou se ke komedii přistupovalo. Ačkoli jde o žánr založený na nadsázce, technické provedení mělo být co nejpřesnější.
Dlouhá cesta k premiéře a trvalá obliba
Film se netočil bez komplikací ani po organizační stránce. Přípravy se protahovaly, následovaly schvalovací projekce a doporučené střihové úpravy. Zdržení způsobily i technické důvody, například dokončovací práce na zvuku a titulcích. Nakonec se první finální kopie dostala na svět až na podzim roku 1970 a premiéra proběhla v lednu 1971.
Výsledek však publikum přijal nadšeně. Do kin přišly téměř dva miliony diváků a snímek se zařadil mezi nejvýraznější české komedie své doby. Sám Vorlíček později říkal, že šlo o jeho nejoblíbenější film. Vážil si na něm hlavně toho, že se v něm podařilo dotáhnout černý humor až na samu mez a přitom neztratit lehkost ani hravost.
Pane, vy jste vdova! není jen série bláznivých gagů, ale také důkaz, že i komedie může být chytrou reakcí na dobu, v níž vzniká.
Právě proto film Pane, vy jste vdova! přežil své desetiletí. Je v něm odvaha, technická vynalézavost, skvělí herci i skrytá vzpoura proti politické realitě. A možná i díky tomu zůstává dodnes nejen oblíbenou televizní stálicí, ale také jedním z vrcholů české filmové komedie.
Zdroj: Česká televize, iDnes, ČSFD, Wikipedia, Filmožrouti
