Pretty Woman patří k filmům, které si lidé pamatují po větách, scénách i hudbě, ale zároveň je to titul, jenž se s odstupem času čte jinak než v době premiéry. Julia Roberts se teď k filmu vrátila s překvapivě střízlivým pohledem. Neříká, že by se za něj styděla, spíš připomíná, že čas a kulturní posuny mění to, jak příběhy vnímáme. A u romantiky, která stojí na idealizaci a lehkosti, to platí dvojnásob.
Proč by Julia Roberts roli Vivian dnes už nezahrála
Herečka přiznala, že kdyby se jí někdo dnes zeptal, jestli by film natočila znovu, odpověď by byla prakticky nemožná. Ne kvůli tomu, že by Pretty Woman považovala za „špatný“ film, ale protože se změnila ona sama. Řekla, že má v sobě příliš mnoho životních zkušeností, které se za ta léta nashromáždily, a kvůli nim by už nedokázala „levitovat“ v roli tak, jako to šlo ve dvaceti. Jinými slovy, dnešní Julia Roberts by už neuměla hrát tu specifickou lehkost, která dělá z Vivian postavu, jež funguje jako romantický sen.
Zajímavé je, jak otevřeně Roberts pojmenovala i jednu věc, která může znít paradoxně. Mluvila o „nevinnosti“ Vivian a o tom, že právě tahle nevinnost byla výrazně spojená s mládím. Přestože je Vivian v příběhu sexuální pracovnice, film ji staví do pozice někoho, kdo se teprve učí číst lidi, vztahy a pravidla světa, do kterého vstupuje. Roberts naznačila, že takovou čistotu vnitřního nastavení už v sobě po letech nemá, protože život člověka prostě „zatíží“ poznáním.
Jak se proměnilo vnímání Pretty Woman mezi diváky
V posledních letech se o Pretty Woman častěji mluví jako o příběhu, který část publika přestává brát jako roztomilou pohádku a vidí v něm problematičtější roviny. Roberts na to reagovala v zásadě klidně. Připomněla, že když do hry vstoupí velký časový odstup a kulturní změny, je logické, že se diváci začnou ptát na věci, které dřív přehlíželi. A že podobně to funguje u spousty starších filmů a her, u nichž si dnes lidé říkají, jak bylo možné, že určité situace nebo dialogy kdysi prošly jako „normální“.
Neznamená to ale automaticky, že bychom měli starší příběhy rušit nebo se tvářit, že neexistují. Roberts spíš naznačila, že je to součást způsobu, jakým se jako publikum i jako společnost vyvíjíme. Mění se doba, lidé i nápady, a s nimi i to, co v umění hledáme, co nám přijde romantické a co už naopak vnímáme jako podivné, nevyvážené nebo zbytečně idealizované.
Pretty Woman byla pro Julii Roberts obrovským průlomem a přinesla jí i oscarovou nominaci. Film zároveň zapsal do popkultury její dvojici s Richardem Gerem, která se později znovu potkala ve filmu Nevěsta na útěku. I proto se k Pretty Woman lidé stále vracejí. Nejen kvůli ději, ale i kvůli energii dvou herců, kteří v daném období působili jako dokonale načasovaná chemie na plátně.
Temnější verze která málem vznikla a nakonec „naštěstí“ ne
Roberts zároveň připomněla, že Pretty Woman mohla být úplně jiným filmem, než jaký známe dnes. Původně šlo o výrazně temnější projekt s pracovním názvem 3,000 a s mnohem tvrdším vyzněním. V jedné dřívější verzi příběhu měl mít konec daleko drsnější tón, bez romantické katarze, na kterou jsou diváci zvyklí. Roberts dokonce řekla, že je ráda, že se tato verze rozpadla a film se nakonec přetavil do podoby, která jí byla bližší a která se stala fenoménem.
V tom je možná nejzajímavější poselství celé její dnešní reflexe. Pretty Woman pro ni není jen nostalgie, ale i připomínka, že filmy vznikají v konkrétním čase, s konkrétními náladami a pravidly. A když se po desetiletích mění svět, mění se i optika, kterou na ně koukáme. Některé věci zestárnou lépe, jiné hůř, ale právě v tom je někdy hodnota starších příběhů. Umožní nám vidět, odkud jsme přišli, a co všechno se mezitím posunulo.
Zdroj: People, Filmožrouti
