Diego Calva vzpomíná, že při on-line zkoušce na druhou sérii seriálu Noční recepční (Night Manager) vůbec netušil, s kým bude číst. O to větší překvapení přišlo, když se na obrazovce objevil Tom Hiddleston. Právě toto setkání podle něj odstartovalo něco těžko popsatelného, co se dá shrnout jako herecká chemie. Po několika pokusech si vyžádal ještě jeden záběr navíc a právě v něm se podle jeho slov vše spojilo. Režisérka a výkonná producentka Georgi Banks-Davies v tom zjevně viděla totéž a Calva tak získal roli, která se výrazně liší od běžných televizních padouchů.
Nový protivník s minulostí a ranami
Druhá řada navazuje na svět špionážního příběhu podle Johna le Carrého, v němž Jonathan Pine proniká do prostředí mezinárodního obchodu se zbraněmi. Calva zde hraje Teddyho Dos Santose, kolumbijského obchodníka se zbraněmi, který si nese složité rodinné dědictví. Postava je navíc propojena s prvním pokračováním zásadním způsobem, protože Teddy je utajeným synem někdejšího hlavního protivníka.
Právě tento základ ale herec nechtěl uchopit jako další variaci na známé klišé spojené s latinskoamerickým podsvětím. Zdůrazňuje, že jako Mexičan dobře věděl, jak snadné by bylo sklouznout k očekávanému typu projevu a stylizace. Místo toho společně s režisérkou hledal cestu, jak z Teddyho udělat uvěřitelného člověka, ne jen efektní hrozbu.
Stavba postavy zevnitř místo z povrchu
Calva popisuje, že při tvorbě Teddyho nezačínal charismatem, elegancí ani nebezpečností. Nejdřív hledal jeho zranitelnost a vnitřní dítě. S Georgi Banks-Davies si domýšleli celý osobní příběh postavy, nejen to, co se objeví přímo v seriálu. Důležité pro něj bylo pochopit bolest, opuštěnost a potřebu přijetí, které Teddyho formují.
Tento postup byl podle herce opačný než obvykle. Místo aby stavěl postavu z vnějších znaků dovnitř, vycházel z minulosti, traumatu a emocí a teprve z nich vyrůstaly gesta, pohledy i celkové chování. Díky tomu nevznikl jednorozměrný padouch, ale člověk, jehož činy sice mohou být kruté, ale jejich kořen je lidsky čitelný.
Vliv otce bez napodobování
Ačkoli Teddy obdivuje svého otce a touží patřit do jeho světa, Calva se vědomě vyhnul tomu, aby výkon Hugha Laurieho z první série jednoduše kopíroval. První řadu sice znal, ale při přípravě chtěl zachovat odstup. Vycházel z toho, že Teddy se svým otcem prakticky nevyrůstal a jejich vztah byl vzdálený. Proto dávalo větší smysl, aby se podobal jen v náznacích.
Pokud se nějaké podobné pohyby nebo drobná gesta objevila, vznikla spíš spontánně při natáčení než jako předem připravená imitace. Tím postava získala samostatnost i věrohodnost.
Padouch kterému lze rozumět
Jedním z klíčů k roli byla pro Calvu práce s tématem traumatu. Mluvil o něm nejen s režisérkou, ale i s Tomem Hiddlestonem a Camilou Morrone. Všichni tři podle něj hráli postavy poznamenané ztrátou rodiny. To vytvořilo společný emocionální základ, z něhož se dal vystavět konflikt i vzájemné porozumění.
Podle Calvy se divák nemusí ztotožnit se zločinem, aby rozuměl bolesti. Teddy se chrání maskami, kontrolou a tvrdostí, ale v okamžicích, kdy zůstane sám a jeho utrpení vystoupí na povrch, se stává čitelným. I proto může pozdější proměna postavy fungovat bez lacinosti. Sympatie nevznikají z okouzlujícího vystupování, ale z odkrytí zranitelnosti.
Intenzita pohledu a nejtěžší scéna
Za největší dovednost, kterou si ze seriálu odnesl, považuje práci s intenzitou v očích. Teddy často mnoho neříká, ale jeho vnitřní proces je patrný právě z pohledu. Má působit jako někdo, kdo neustále přemýšlí o několik kroků dopředu, i když to možná existuje hlavně v jeho vlastní hlavě.
Nejnáročnější byla podle něj fyzicky i emočně scéna s Hiddlestonem, která byla původně napsaná jako souboj. Během natáčení však všichni cítili, že skutečné jádro situace leží jinde. Místo boje vznikl téměř bratrský střet, v němž se pravda neprosazuje silou, ale bolestným přijetím. Z konfliktu se tak stalo objetí, zhroucení a intimní rodinný moment. Právě tady se podle Calvy ukázalo, jak zásadní je důvěra mezi herci a režisérem.
Hudba jako cesta k novému pokusu
Když mluví o radě pro herce v intenzivních scénách, vrací se k hudbě. Pomáhá mu mezi záběry uvolnit tělo, vyčistit mysl a nezačínat každý další pokus s nánosem předchozích emocí. Vypjaté hraní totiž může člověka fyzicky sevřít a ztuhnout. Krátký návrat k písni podle něj funguje jako reset dechu i tempa.
V období natáčení seriálu Noční recepční si pouštěl hlavně salsu, která v sobě spojuje radost i melancholii. Vedle toho zmiňuje i skupinu The Cure, jejíž hudba mu pomáhá dostat se do klidnějšího, téměř meditativního stavu, ze kterého může znovu vyjít kamkoli.
Calva v rozhovoru popsal i rozdílné zkušenosti z nových filmů uvedených v Cannes. Ačkoli šlo o velmi odlišné režijní přístupy, společným jmenovatelem byla svoboda. Právě ta je pro něj čím dál důležitější i v herectví samotném. Po letech zkušeností si uvědomuje, že přílišné přemýšlení může výkon svázat. Herec podle něj potřebuje méně kalkulu a více instinktu.
Neexistuje malá role ani malá práce. Jedna příležitost vede k další, a proto má smysl odevzdat maximum pokaždé.
Jako nejdůležitější radu pro začínající herce proto nabízí dvě věci. Brát každou práci vážně a s respektem, ale zároveň se nenechat ochromit přehnanou snahou všechno kontrolovat. Podle něj je právě v rovnováze mezi odpovědností a lehkostí prostor, kde může vzniknout něco skutečně živého.
Zdroj: Backstage, Deadline, imDb
