Marilyn Monroe zůstává i po sto letech od narození výjimečným jménem americké kultury. Žena narozená jako Norma Jeane dodnes zosobňuje hollywoodský lesk, přitažlivost i křehkost. Přestože zemřela velmi mladá, ve svých šestatřiceti letech, stihla změnit způsob, jakým film zobrazoval ženskost, erotiku i hvězdnou osobnost. Její obraz přežil dobu, ve které vznikl, a dál se vrací v nových filmech, knihách i hudbě.
Na Monroe se často hledí jako na tragickou postavu, kterou systém využil a následně zlomil. Tento pohled je pochopitelný, ale sám o sobě nestačí. Vedle bolesti a zranitelnosti v sobě totiž nesla i mimořádnou inteligenci, komediální cit, hereckou disciplínu a schopnost navázat s publikem neobyčejně blízký vztah. Právě spojení těchto protikladů z ní udělalo legendu, která nemá skutečnou nástupkyni.
To, jak silně Monroe stále působí, ukazují i novodobé filmové portréty. Snímek My Week With Marilyn ji představil jako ženu na sklonku sil, během komplikovaného natáčení filmu Princ a tanečnice. V podání Michelle Williams působí téměř jako bytost, kterou chce okolí uchovat jako krásný, ale bezmocný objekt. Film jí vzdává hold, zároveň ji však vidí hlavně jako oběť, kterou se jiní marně snaží zachránit.
Jinou cestou šel film Blonde s Anou de Armas. Tento obraz Marilyn je mnohem tvrdší, temnější a bolestnější, ale zároveň ukazuje i sílu, která z herečky vyzařovala. Nejde jen o zraněnou ženu vláčenou okolnostmi, nýbrž o prudce zářící hvězdu, která se vzpírá tomu, že ji okolí vnímá jen jako sexuální symbol. Film zdůrazňuje její vztek, nenaplněné ambice i touhu po uznání. Právě to připomíná, že Monroe nebyla jen tvář, ale osobnost s obrovským vnitřním napětím.
Více než oběť slavného systému
Mnohá pocta Marilyn stojí na představě, že její utrpení je neoddělitelnou součástí jejího odkazu. Dobře je to patrné i v písni Candle in the Wind, kde je oslovována jako Norma Jeane a líčena jako hvězda, za jejíž slávu se platilo bolestí. Takové pojetí může sklouzávat k sentimentu, zároveň ale vystihuje, jak hluboký cit v lidech Monroe vyvolává. Publikum u ní nevnímá jen krásu a slávu, ale i nespravedlnost osudu.
Je však důležité, aby tragédie nezastínila její umění. Hollywood ji sice často tlačil do role symbolu žádoucnosti, ale ona sama dokázala s tímto obrazem tvořivě pracovat. Uměla být svůdná a zároveň vtipná, otevřená a přitom přesná ve výrazu. Její výkony nepůsobily jako prázdná stylizace. Vždy v nich bylo něco lidského, co přesahovalo plakátovou krásu.
Jak Monroe proměnila filmovou ženskost
Marilyn Monroe přišla v době, kdy americký film stále svazovala prudérnost a přísná pravidla. Přesto dokázala na plátně prosadit hravější a odvážnější podobu sexuality. Nebyla vulgární ani chladná. Její kouzlo spočívalo v tom, že dvojsmysl podávala s úsměvem, lehkostí a vědomým nadhledem. Divák cítil, že si herečka uvědomuje sílu svého obrazu a umí ji obrátit ve svůj prospěch.
Právě tato vědomost ji odlišovala od obyčejné role sexsymbolu. Monroe nebyla jen objektem pohledu, ale aktivní tvůrkyní dojmu, který vyvolávala. Když si pohrávala s nevinností, nebyla hloupá. Když působila naivně, šlo často o promyšlený komediální tón. V tom spočívala její mimořádná schopnost spojit laskavost, humor a přitažlivost do jednoho přesvědčivého celku.
Někdo to rád horké a síla otevřenosti
Ve filmu Někdo to rád horké je tato kvalita patrná naplno. Její Sugar Kane není prostoduchá blondýna, jak by se mohlo zdát při povrchním pohledu. Je spíš důvěřivá, citlivá a ochotná vidět v lidech to lepší. Monroe zde mistrně vyvažuje komiku a něhu. Publikum jí věří, protože do postavy vnáší srdečnost, nikoli karikaturu.
Tím se vysvětluje, proč její herectví přežilo i proměnu společenských norem. Mnoho scén, které kdysi působily odvážně, by dnes samy o sobě tolik nešokovaly. Přesto neztratily kouzlo, protože nestojí jen na provokaci. Stojí na osobnosti, která uměla i z drobného gesta udělat něco nezapomenutelného.
Slavná scéna nad mříží metra
Nejznámějším obrazem Marilyn zůstává okamžik z filmu Slaměný vdovec, kdy jí vítr z mříže metra nadzvedne bílé šaty. Ve filmu je tento výjev poměrně střídmý, mnohem slavnější se ale staly později pořízené fotografie z natáčení, na nichž zápasí s látkou a odhaluje více nohou. Právě tyto snímky se otiskly do reklamy, módy i popkultury a staly se jedním z nejtrvalejších symbolů dvacátého století.
Tato scéna zároveň ukazuje podstatu její hvězdnosti. Není v ní jen fyzická přitažlivost, ale i radost, hravost a bezprostřednost. Monroe v ní nevypadá jako nedotknutelná diva, ale jako člověk, který si slavný okamžik umí užít. I proto obraz přežil desetiletí a dál působí živě.
Ctižádost ukrytá za obrazem blond hvězdy
Na Marilyn se často zapomíná jako na ženu, která na sobě intenzivně pracovala. Už jako slavná herečka studovala herectví u Lee Strasberga a brala své povolání vážněji, než jí okolí přiznávalo. Nestačilo jí být populární tváří ve filmech jako Páni mají radši blondýnky nebo Jak si vzít milionáře. Chtěla růst a hledat náročnější polohy.
To dokazují i projekty, do nichž vstoupila později. Princ a tanečnice ji spojil s Laurencem Olivierem, Mustangové vznikli podle scénáře Arthura Millera. Posledně jmenovaný film byl bolestný a obtížný, ale také ukázal její ambici překročit hranice lehké komediální hvězdy. Monroe neusilovala jen o obdiv, chtěla i respekt.
Proč nemá skutečnou následovnici
Mnohé herečky po ní zdědily část lesku, mediálního zájmu nebo erotického náboje, ale celek zůstal neopakovatelný. Monroe spojovala tragiku soukromého života, jemný komediální talent, technickou průpravu i zvláštní schopnost předjímat dobu, v níž sexualita přestane být tabu. Dnes je kultura otevřenější, a právě proto je těžší dosáhnout stejného efektu. To, co tehdy působilo jako odvážné mrknutí na publikum, je dnes běžnou součástí veřejného prostoru.
Její výjimečnost tkví i v tom, že se lidem zdá blízká. U jiných hvězd starého Hollywoodu obdivujeme velikost, u Monroe však mnozí cítí i něco osobnějšího. Jako by za slávou stále prosvítala skutečná žena se smutkem, humorem, touhou po lásce a potřebou být brána vážně.
Marilyn Monroe zůstává legendou nejen kvůli tragickému osudu, ale hlavně proto, že dokázala proměnit vlastní zranitelnost ve filmové umění.
Odkaz, který přetrvává
Její jméno dnes znají i lidé, kteří neviděli většinu jejích filmů. To je známka skutečné kulturní nesmrtelnosti. Přesto má smysl vracet se i k samotné práci, kterou za sebou zanechala. Nejen k fotografiím, mýtům a reprodukcím, ale k výkonům, v nichž je patrná přesnost, cit i vědomá práce s publikem.
Marilyn Monroe přežila svou dobu, protože v sobě spojila krásu, vtip, smutek i opravdové herectví. Její legenda nestojí jen na tom, že trpěla, ale na tom, co navzdory všemu dokázala před kamerou vytvořit. Právě proto její obraz nevybledl a zřejmě ještě dlouho nevybledne.
Zdroj: Variety
