Gabriela Wilhelmová patřila k těm herečkám, které zaplnily obrazovku i jeviště okamžitě po svém vstupu. Měla výrazný hlas, živelný projev a energii, která z ní dělala nepřehlédnutelnou osobnost českého filmu a divadla. Milovala společnost, smích, večírky i dlouhé debaty s přáteli. Byla přímá, někdy až tvrdá, ale vždy upřímná a autentická. Když se objevila ve scéně, divák měl pocit, že se něco děje, i když jen mlčky stála.
Dívka, která si hrála na herečku už jako dítě
Herectví měla Wilhelmová doslova v krvi. Už jako malá holčička si oblékala maminčiny šaty, stála před zrcadlem a předváděla se, jako by hrála v divadle. Rodiče brzy pochopili, že jejich dcera je rozená komediantka, a když se přihlásila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, bez váhání ji podpořili. Studium zvládla s typickou vervou a právě tam se seznámila s mužem, který výrazně poznamenal její osobní život.
Bylo nás pět / Foto: Česká televize
Manželství s Ladislavem Frejem plné vášně i hádek
Charismatický herec Ladislav Frej byl pro mladou Wilhelmovou osudovým setkáním. Vzali se a společně působili na scéně Divadla Večerní Brno, později ve Východočeském divadle v Pardubicích. Na jevišti tvořili silnou dvojici, doma to ale bylo mnohem složitější. Oba byli temperamentní, výbušní a tvrdohlaví. Jejich domácnost se často přirovnávala k italské rodině, kde při hádkách létají talíře a bouchají dveře. Přestože se měli rádi, jejich povahy se navzájem drtily.
Bolest z nenaplněného snu o dítěti
Největší ranou pro Wilhelmovou bylo, že se nikdy nestala matkou. S Frejem si děti velmi přála, ale dvakrát potratila a sen o rodině se rozplynul. Tato ztráta se hluboce podepsala na jejím nitru i na vztahu s manželem. Nakonec došli k rozvodu, který byl v jejich případě spíš vysvobozením než porážkou. Paradoxně až poté se z nich stali skuteční přátelé, kteří si byli blízcí jako sourozenci a jeden na druhého nedali dopustit.
Osudové setkání na velikonočním mejdanu
Druhé manželství přineslo do jejího života klid a opravdovou lásku. Režisér Rudolf Růžička ji poznal na velikonočním mejdanu v roce 1973. Gabriela milovala oslavy a velké společnosti, a právě na jedné takové se jejich pohledy spojily. Z večírku se vyvinulo pracovní setkání a z práce láska, která trvala až do konce jejího života. Růžička byl pro Wilhelmovou oporou i spřízněnou duší, se kterou sdílela radost ze života i pozdější těžké chvíle.
Herečka která rozdávala radost i v těžkých rolích
Diváci si Gabrielu Wilhelmovou nejčastěji spojují s komediálními rolemi. Sestřička Růženka z filmu Jak utopit doktora Mráčka nebo nezapomenutelná postava v Holkách z porcelánu jí zajistily místo v srdcích několika generací. Dokázala být vtipná, jízlivá i dojemná, a vždy působila přirozeně. Na plátně byla nepřehlédnutelná stejně jako v životě.
Krajina s nábytkem / Foto: Filmové studio Barrandov / Zdeněk Dukát
Statečný boj s nemocí
V polovině devadesátých let přišla těžká rána. Lékaři u Wilhelmové objevili rakovinu. Přestože nemoc brala vážně, nenechala se jí zlomit. Nechtěla, aby ji lidé litovali, a snažila se žít co nejvíc normálně. Podle manžela Rudolfa Růžičky se za nemoc skoro styděla, ale zároveň s ní bojovala ze všech sil. Poslední roky života trávila obklopena blízkými, kterým dodávala sílu i ve chvílích, kdy sama ubývala.
Odkaz ženy která žila naplno
Gabriela Wilhelmová zemřela v říjnu roku 2002, pouhých několik měsíců po šedesátých narozeninách. Zůstala po ní vzpomínka na herečku, která milovala život, smích, dobré jídlo, společnost a práci. Byla bouřlivá, někdy složitá, ale vždy opravdová. A právě proto na ni dodnes tolik lidí vzpomíná s úsměvem i dojetím.
Zdroj: Filmožrouti, ČSFD, Wikipedie, Česká televize, Vlasta, iDnes
Tomáš Rohlena
Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.
