Dobrodružství kriminalistiky dnes patří k nejuznávanějším československým seriálům své doby, ale jeho začátek byl mnohem méně nápadný, než by se mohlo zdát. Když se první díly objevily v roce 1989, společnost zaměstnávaly převratné události a televizní novinka proto zprvu nezískala takovou pozornost, jakou by si zasloužila. Teprve s odstupem času se ukázalo, že vzniklo mimořádné dílo, které spojilo napětí, historické souvislosti i atraktivní pohled na vývoj kriminalistických metod.
Seriál zaujal tím, že se nesoustředil jen na samotné zločiny, ale především na cesty, jak se je lidé naučili odhalovat. Diváci tak sledovali zrod balistiky, toxikologie, daktyloskopie, antropometrie i dalších disciplín, které postupně změnily vyšetřování zločinů. Každý díl přitom čerpal ze skutečných událostí a známých případů, které tvůrci převedli do dramatické a divácky přístupné podoby.
Od prvního nápadu k rozsáhlému projektu
U zrodu celého cyklu stál Jaroslav Šikl, zkušený tvůrce, který měl k tématu kriminalistiky dlouhodobě blízko. Už dříve připravoval pořady o práci kriminalistů a podílel se i na námětu pro Třicet případů majora Zemana. V první polovině osmdesátých let nabídnul televizi několik scénářů založených na polodokumentárním přístupu k dějinám kriminalistiky. Projekt zaujal nejen domácí televizi, ale také západoněmeckého partnera, který se rozhodl podílet na financování.
Šikl se však dokončení seriálu nedožil. Na jeho práci navázal režisér Antonín Moskalyk, který po dokončení Panoptika města pražského spojil síly s Janem Šiklem. Společně připravili nové scénáře a během krátké doby vznikl základ ambiciózního seriálu. Moskalyk později připomínal, že jednotlivé epizody byly složené z velkého množství krátkých scén, což kladlo mimořádné nároky na přesnost psaní i na tempo vyprávění.
Moskalykova režie a práce pod obrovským tlakem
Natáčení začalo na jaře 1988 a první série byla hotová ve velmi svižném tempu. Pracovní podmínky byly náročné a času na zkoušení bylo minimum. Tvůrci často pracovali téměř bez oddechu a někdy museli složitější záběry zvládnout prakticky na první pokus. Přesto se podařilo vytvořit seriál, který působí soustředěně, promyšleně a vizuálně přesvědčivě.
Právě Moskalyk byl pro podobný projekt ideální volbou. Měl cit pro atmosféru, uměl vystihnout psychologii postav a současně dokázal vyprávění dodat rytmus. Díky tomu se z historických rekonstrukcí nestala suchá ilustrace dějin, ale živé dramatické příběhy. Některým epizodám prospěla i lehká nadsázka, i když jinde byla naopak trochu na úkor věrohodnosti. I přes tyto drobné výhrady zůstává celkový dojem mimořádně silný.
Skutečné případy a slavná jména kriminalistiky
Velkou předností seriálu bylo široké tematické rozpětí. Příběhy diváky zavedly do Francie, Anglie, Spojených států, Ruska, Itálie i do prostředí Rakouska Uherska nebo Československa. Na obrazovce se objevily osobnosti jako Vidocq, Alphonse Bertillon nebo průkopník daktyloskopie Faurot. Seriál připomínal i objevy, které dnes považujeme za samozřejmé, například rozlišení lidské a zvířecí krve nebo využití identifikační kresby.
Tato pestrost byla jedním z hlavních důvodů, proč si Dobrodružství kriminalistiky získalo takovou oblibu. Každý díl přinesl jinou dobu, jinou zemi i jiný způsob vyšetřování. Divák tak nedostával jen další detektivku, ale zároveň i poutavý výlet do dějin vědy, policie a soudnictví.
Filmový svět vytvořený převážně doma
Pozoruhodné je, že první série vznikla celá v domácích lokacích. Tvůrci dokázali v československých exteriérech vytvořit iluzi Francie, Anglie i Ameriky tak přesvědčivě, že zahraniční partneři věřili, že štáb skutečně cestoval po světě. Moskalyk později zdůrazňoval, že seriál nevznikal ve studiích, ale v reálném prostředí, což mu dodalo autenticitu a vizuální bohatost.
Významnou roli sehrál také kameraman Juraj Šajmovič. Jeho práce se světlem, pohybem kamery a schopnost soustředit pozornost na psychologii postav výrazně pomohly vytvořit napětí i dobovou atmosféru. Kamera nesloužila jen k zaznamenání děje, ale aktivně podporovala vyprávění a emoce.
Hudba která se nedá zapomenout
Ke slávě seriálu neodmyslitelně patří i hudba Karla Svobody. Úvodní melodie se stala jedním z nejvýraznějších televizních motivů své doby a pro mnoho diváků je se seriálem spojena stejně silně jako samotné příběhy. Svoboda při práci spojil akustické nástroje s tehdy moderními digitálními syntezátory a vytvořil zvuk, který působil současně dobově i nadčasově.
Hudební složka navíc nebyla pouhým doprovodem. Pomáhala vystihnout atmosféru jednotlivých zemí, dob i charakterů. I díky ní získal seriál zvláštní eleganci a napětí, které ho odlišovaly od běžné televizní produkce.
Od vlažného přijetí k trvalé popularitě
Po uvedení prvních dílů se zdálo, že seriál možná zapadne. Politické změny na podzim 1989 odvedly pozornost veřejnosti jinam. Jenže koprodukční partneři v projektu rozpoznali velký potenciál a rozhodli se pokračovat. Nejprve vznikla druhá série, poté následovala objednávka dalších epizod. Nakonec se seriál rozrostl na šestadvacet dílů, z nichž každý měl délku dvaapadesáti minut.
Právě postupné reprízy a časový odstup způsobily, že si Dobrodružství kriminalistiky našlo široké publikum. Diváci ocenili nejen poutavou látku, ale také vysokou úroveň hereckých výkonů, výpravy a režie. Vedle českých a slovenských herců se v seriálu objevili i zahraniční představitelé, jejichž výběr byl podle Moskalyka pečlivý a typově přesný.
Přednosti i slabší místa velkého seriálu
Přestože jde o mimořádný projekt, ani Dobrodružství kriminalistiky není zcela bez chyb. U některých pozdějších dílů už podle kritiků i části publika nebyla úroveň tak vyrovnaná a objevily se epizody s méně výraznou pointou. Určité zmatky mohlo vyvolat i opakované obsazování některých herců do různých rolí. To ale nic nemění na tom, že v rámci televizní tvorby šlo stále o nadprůměrné dílo.
Přitahovalo nás spojení skutečných případů s dramatickým příběhem a poznáním toho, že zločin lze odhalit díky lidské vynalézavosti i trpělivosti.
Právě tato kombinace vzdělávacího rozměru a napínavé podívané činí seriál živým i po desetiletích. Nejde jen o historickou kuriozitu, ale o dílo, které si uchovalo schopnost zaujmout nové generace.
Dědictví které přetrvalo
Antonín Moskalyk později přiznával, že po letech práce na slavných zločinech toužil po změně. Nakonec se však k detektivnímu žánru ještě vrátil a pustil se do Četnických humoresek. Přesto právě Dobrodružství kriminalistiky zůstává vrcholem jeho televizní tvorby. Spojilo výpravnost, řemeslnou jistotu, atmosféru i silný nápad do podoby, která v domácí produkci nemá mnoho srovnání.
Z původně nenápadně uvedeného seriálu se stal kult. Pomohla mu kvalita, osobitá režie, nezaměnitelná hudba i to, že dokázal nabídnout něco víc než pouhé pátrání po pachateli. Ukázal, jak se rodila moderní kriminalistika a jak dlouhou cestu musela ujít. I proto má dnes mezi televizními seriály výjimečné místo.
Zdroj: Česká televize, ČSFD, Rozhlas, Wikipedia
